Bouře před bouří

Báseň, která měla původně pojednávat o pocitech člověka při bouřce, jenže to bych to nesměla být já a mí bratři - takové básně nám prostě nejdou a tudíž se záměr pokazil už v prvním verši a vzniklo z toho cosi jiného. Vymýšleli jsme ji nedávno s bratry(9 a 13 let), kteří na svůj věk umí dle mého básnit výtečně, škoda jen, že se jim do toho nechce. Zde jsme se střídali po řádku.

» autorka: Marianne

» Básně / Ostatní

Otec(pro sebe)
Nebe se zatáhlo a obzor ztemněl.
Já už jsem ve spíži kousek chleba neměl.
Blesk stíhal blesk a hrom stíhal hrom
v tom náhle záři jsem zřel - to blesk uhodil v strom.
Ten strom byla lipka, krásná lipka malá,
která v ten čas z jara rozkvétala
a svou vůní vábila všechny kolem sebe.
Ach, dokud bylo modré nebe!
Měli jsme, měli co jíst,
než přijel hrabě, lesů pán,
přišel štvát zvěř do těch míst
divokým kancem sám byl štván,
unaven po lovu zamířil k nám
celou spíž s družinou vyjedl sám.

"Aj, kéž by ho spral hrom
jako ten strom,
když vyjídá poddané svoje
ač v zámku pečínky smí mít a třebas i dvoje!
A když nás nutí v nesmyslné boje,
kde pušky jako blesky tyto šlehají
a běda! Ranění k zemi ve stenu lehají,
kde kanón duní jako hřmot nám tady v horách,
kde přebývájí lidé v svých ubohých norách
Ach, naříkám si, jak mám nenaříkat?!
Proč za vrtochy pánů chudák musí pykat?
Neplač, ženo, víš, kdo sám má plnou spíž,
by nemusel si ze svých vlastních zásob vzít
ten přesto vyjídá lid,
vyjídá své chudé…"

Syn:
"Včera tomu otče tak, zítra jinak bude!
Burácí hromy, buší do horské kovadliny
a déšť se vpíjí do úrodné hlíny
ač zatlouká pán do nás svoje ostré klíny,
do nás, do nás, do dubových palic
dostane se na rub, táto, ne však na líc:
myslí si, že nás jak tu jabloň skácí,
když zvýší daně, když naloží nám práci,
však venku hřmot, ten další bouři věstí:
hrom bude zpěv, a blesky naše pěsti!
Palice dubové jsme snad, ne však němé:
nás nepokácí, ne! My nepadneme!"

Tipů: 8

» 28.07.13

» komentářů: 6

» čteno: 664(10)

» posláno: 0

» nahlásit