Proužky...

Tak tu sedím a dívám se na ty proužky.. barevné, je tam teplá červená a hned vedle je studená modrá. Proč jí nemám ráda?..je nebem, ale stejně v něm jsou bílé obláčky , co nebe zjemňují. Je vodou, ale ta se vlní ve vlnkách a odráží tolik barev..
Nemám modrou ráda a hotovo.
Mám modré ruce od chladu, teplo je pohladí. Obdivuji, když jsou ztuhlé a cítím každý pohyb .. směji se, když zamávám.

Červená je barvou ohně, tepla, lásky. Červenou mám ráda pro její lesk, nikdy nebývá přehlédnutelný.
jako lesk lidí.. někteří se lesknou, lesknou se tou září v nich, co těžko někdy vyprchá. Lesknou se okamžitostí, protože prožívat okamžik je zázračné. Lesknou se vztekem, který nepřetrvává. Lesknou se smutkem, který se nahradí prožitkem dojmů, které přijdou.
Vždycky přijdou, to je prostě úděl. I sám dojem se leskne, protože ten je setrvalý. Červená je barvou červánků co zklidní a okouzlí, každého...

Zelená je barvou lesa. Zelená má tolik odstínů, od té jarní , krásné, odzbrojující, nutící si lehnout a zavřít oči. pak ta letní, trochu vybledlá, až po tu zimní , která jen ubezpečuje, že tu je.

Oranžová je barvou výkřiku. Jsem tady a neodejdu. Oranžová je barvou ohňostroje, protože vyčnívá a hřeje. Oranžová je barvou smíchu, který neustane, protože se vrací..
Žlutá je barvou slunce, které pálí. Žlutá je barvou ohně, když jí smícháš a díváš a dotýkáš se zpovzdálí...
Fialová je barvou módní, buď tě okouzlí a uhrane nebo jí zmuchláš...

Hnědá je barvou bláta, který se ti usazuje na botách a krásně mlaská.. chceš ji smýt, ale zůstávají otisky, které značí , že chodíš...
Černá je barva smutku, černá je móda a óda na cokoli. Zahalujeme se do ní, když nás ty ostatní oslňují ...
Miluji barvy a barevné lidi.barevnost dodává energii pro věci všední a nutí mě být nevšední. miluji nevšední lidi, kteří se ukrývají do bílé, protože se zdají být neviditelní, ale .. vnímáme je, protože jsou průzrační...

Dívám se na oranžový stromeček, co mi vyrobilo jedno nemocné dítě. Je úžasný, protože jeho větve jsou nepravidelné, stejně jako dny. Na konci má oranžové kytičky, protože každý den je květinkou, nikdy nespočítám její listy, protože každý den jich má jinak a jejich intenzita není shodná. U kořene toho stromečku je kámen, protože se držíme při zemi, abychom denně vzlétali tam, kde nás volají, jakkoli - vzpomínkami, myšlenkami, láskou, sny, nářky, pomluvami.
A tím drátem, co ten strom tvoří jsme svázáni mezi sebou. Přes překážky, které nás dělí od známého k neznámému či milovanému...