Království rýmů a šprýmů II - kapitola třetí
…s kouzelnou Bylinkou rozloučení…o myšlenkách mých hříšných, poesii i próze v nás…živá labuť na zástavě královské…též o víle Bublince, která měrou zásadní k svobození princezny Loty skrze mé políbení přispěla…
» autor: čubík » Básně / Balady, romance |
Vrátím se, vrátím, má voňavá Bylinko, vždyť to, co jsem přijal skrze tvé kouzelné ruce, nade všechny prožitky minulé se ve mně do výše nedohledné vypíná a v hloubi duše, takové uspokojení se mi rozhosťuje, že navrátiv se k tobě v době jak možno nejkratší, snáď vychutnati mi bude dopřáno vše, co pro nebezpečí z prodlení, jež lidu zámeckému hrozí, jsi pro mé dobro časné i budoucí, v košatosti rozkoší cele rozvinouti nemohla.
Těmito myšlenkami, obíral jsem se na hřbetě koňském již pevně usazen, políbením se rozloučiv se svou milenou hojitelkou, veškerých bolestí tříselných zbaven a v neobyčejném osvěžení ducha i těla, kteréžto rozpoložení jakoby se promítalo i do mého statného a nyní neúnavně cválajícího nositele, jenž úplňkovou nocí mě neomylně unášel vstříc dějům budoucím.
Jako by jen
okamžik
a je tu bílý rozcestník
jenž prstem míří ku zámku
nuž
teď ukáži se, co pravý muž
zruše kouzlo slůvkem: Huš
a slíznu
tu nejchutnější smetánku.
To maně, když mě napadlo
hned zmařil jsem té pýše
hříšné chapadlo
vždyť sám
bych skončil smíchem bled
a Lotě (včetně lidu zámeckého)
jaté v bědě duše, mysli, těla
již nikdy
by se líčka smutkem básní
v rozkochání nezastřela.
Ne, zde nestačí jen pouhé síly člověčí, i moci dobré, tajemné je třebí, neb ku zdárnému ukončení těchto prapodivných muk, je pokora hluboká spolu s otevřeností vůči veškerému bytí poesií prodchnutému, vybaveností nejvýše nezbytnou.
Vždyť to, co skrývá se za dříve tolik lákavým a nyní tak nežádoucím, nezastavitelným smíchem, kdy poesie valem vytrácí se z mysli, jeví se, jako úhlavní nepřítel její – próza, kterážto v mysl takto prázdněnou neodolatelně se uchyluje a v panování své temné, na věky věků ji uvrhuje.
Než vraťme se od úvah, kteréžto myslí se mi neodbytně proháněly, ku bohulibému poslání mému, jehož naplnění se kvapem blížilo:
komukoli, zdáli vidoucímu zástavu nad zámkem se pnoucí, bylo by mžikem zřejmo, i když přijížděl by v pusté nevědomosti o dějích dramatických, kteréžto na místě tomto se odehrávají, že situace je nejvýše vážnou.
Labuť, jež na zástavě tohoto království poetického zpodobněna jest, co symbol věrnosti, krásy, ladnosti a míru (však v nebezpečí jsouce, v neústupné útočnosti se dravci rovnati může), v tento smutný čas šíji svou nachýlila a v účastné usebrání hluboké, se celou duší svou pohroužila.
V modrém poli běloskvoucí
povždy čistá vlaje
usměvavá, srdce vroucí
v dlaních lidem taje
Království-li kvete, básní
v lemu zlatém září
krušno-li, tu šíji chýlí
však ne vzdáním žháři
V modlitbě jež prostá, z hloubi
plamen prózy zháší:
živá Láska – poesie
nechť vůkol jen se vznáší.
…to vynořiv se z lesa hlubokého, stinného, patřil jsem v slunci předpoledním na obraz veskrze utěšený - zámek, kterýž jakoby z pohádky sem přenesen byl, bohatou zelení zahrad pěstěných obklopený, též i podzámčím domků malebných, jež co korálky prosté, kol hrdla vznešeného důvěrně se ovíjely…
…však zástava s labutí ve smutku setrvávající, tu zdánlivou harmonii na míru pravou uváděla…
Cvalem se blíže do cíle cesty své, lidu prostého potkávaje, očím mým se veskrze neútěšná scéna nabízela:
Mladí, staří, rmutných tváří
vyschlých slzí
pustých rukou
srdce svírá se jim mukou -
vždyť čtrnácte již dnů a nocí
na zámku jen smích…
zoufalý však, bez radosti
takový, co pouze k zlosti, když v nepřestání tryská
rdousí
a nemohoucí snahy všech
kdož zmoci chtěli zřídlo mrzké
vráz je vírem zhltil
zmeh
ten vládce hrdel, prózný dech.
Tímto zákeřným uchvácením smíchováním oslabených lidí, bylo by království připraveno o mnohé duše ku svému bytí poetickému nezbytné, z nichž nutno jmenovati alespoň jedinou: ochránce hranic království, ministra bezpečí a klidného spánku – gabkina.
Vjedouce branou zámeckou dokořán otevřenou na nádvoří, nedočkav jsem z komoně seskočil a krokem chvatným bral se do síně hodovní, kdeže podle halasu, sluchu mému hrubě nelahodícímu, smíchováním krutě postižení se nalézali.
Bublinko
volám v mysli své
tu, jež světu poesie živou vodou jest
však ona
co víla, i pěsti zatnout umí
a po čuni dát próze, jež zrádně lidem v duši funí.
Ano, jsem tu a budu tě chránit, milý
kouzlo výlí tak nic nezmůže
přistup jen blíž
ku Lotě
jíž rty do siva se odkrvily
a vrať jí svými klid, jenž prchl smíchem přemožen.
Tak v obklopení neviditelnou vílou Bublinkou, prošed síní bez úhony ku princezně Lotě, které tušením věcí nadcházejících oči spásnou nadějí zaplály, jsem přistoupil a objetím svých paží i dotekem rtů ji konejšil, abychom v tom náhle propuknuvším tichu, se v potěšení nadpozemské, čisté, v úplnosti duší i těl odevzdali.
Těmito myšlenkami, obíral jsem se na hřbetě koňském již pevně usazen, políbením se rozloučiv se svou milenou hojitelkou, veškerých bolestí tříselných zbaven a v neobyčejném osvěžení ducha i těla, kteréžto rozpoložení jakoby se promítalo i do mého statného a nyní neúnavně cválajícího nositele, jenž úplňkovou nocí mě neomylně unášel vstříc dějům budoucím.
Jako by jen
okamžik
a je tu bílý rozcestník
jenž prstem míří ku zámku
nuž
teď ukáži se, co pravý muž
zruše kouzlo slůvkem: Huš
a slíznu
tu nejchutnější smetánku.
To maně, když mě napadlo
hned zmařil jsem té pýše
hříšné chapadlo
vždyť sám
bych skončil smíchem bled
a Lotě (včetně lidu zámeckého)
jaté v bědě duše, mysli, těla
již nikdy
by se líčka smutkem básní
v rozkochání nezastřela.
Ne, zde nestačí jen pouhé síly člověčí, i moci dobré, tajemné je třebí, neb ku zdárnému ukončení těchto prapodivných muk, je pokora hluboká spolu s otevřeností vůči veškerému bytí poesií prodchnutému, vybaveností nejvýše nezbytnou.
Vždyť to, co skrývá se za dříve tolik lákavým a nyní tak nežádoucím, nezastavitelným smíchem, kdy poesie valem vytrácí se z mysli, jeví se, jako úhlavní nepřítel její – próza, kterážto v mysl takto prázdněnou neodolatelně se uchyluje a v panování své temné, na věky věků ji uvrhuje.
Než vraťme se od úvah, kteréžto myslí se mi neodbytně proháněly, ku bohulibému poslání mému, jehož naplnění se kvapem blížilo:
komukoli, zdáli vidoucímu zástavu nad zámkem se pnoucí, bylo by mžikem zřejmo, i když přijížděl by v pusté nevědomosti o dějích dramatických, kteréžto na místě tomto se odehrávají, že situace je nejvýše vážnou.
Labuť, jež na zástavě tohoto království poetického zpodobněna jest, co symbol věrnosti, krásy, ladnosti a míru (však v nebezpečí jsouce, v neústupné útočnosti se dravci rovnati může), v tento smutný čas šíji svou nachýlila a v účastné usebrání hluboké, se celou duší svou pohroužila.
V modrém poli běloskvoucí
povždy čistá vlaje
usměvavá, srdce vroucí
v dlaních lidem taje
Království-li kvete, básní
v lemu zlatém září
krušno-li, tu šíji chýlí
však ne vzdáním žháři
V modlitbě jež prostá, z hloubi
plamen prózy zháší:
živá Láska – poesie
nechť vůkol jen se vznáší.
…to vynořiv se z lesa hlubokého, stinného, patřil jsem v slunci předpoledním na obraz veskrze utěšený - zámek, kterýž jakoby z pohádky sem přenesen byl, bohatou zelení zahrad pěstěných obklopený, též i podzámčím domků malebných, jež co korálky prosté, kol hrdla vznešeného důvěrně se ovíjely…
…však zástava s labutí ve smutku setrvávající, tu zdánlivou harmonii na míru pravou uváděla…
Cvalem se blíže do cíle cesty své, lidu prostého potkávaje, očím mým se veskrze neútěšná scéna nabízela:
Mladí, staří, rmutných tváří
vyschlých slzí
pustých rukou
srdce svírá se jim mukou -
vždyť čtrnácte již dnů a nocí
na zámku jen smích…
zoufalý však, bez radosti
takový, co pouze k zlosti, když v nepřestání tryská
rdousí
a nemohoucí snahy všech
kdož zmoci chtěli zřídlo mrzké
vráz je vírem zhltil
zmeh
ten vládce hrdel, prózný dech.
Tímto zákeřným uchvácením smíchováním oslabených lidí, bylo by království připraveno o mnohé duše ku svému bytí poetickému nezbytné, z nichž nutno jmenovati alespoň jedinou: ochránce hranic království, ministra bezpečí a klidného spánku – gabkina.
Vjedouce branou zámeckou dokořán otevřenou na nádvoří, nedočkav jsem z komoně seskočil a krokem chvatným bral se do síně hodovní, kdeže podle halasu, sluchu mému hrubě nelahodícímu, smíchováním krutě postižení se nalézali.
Bublinko
volám v mysli své
tu, jež světu poesie živou vodou jest
však ona
co víla, i pěsti zatnout umí
a po čuni dát próze, jež zrádně lidem v duši funí.
Ano, jsem tu a budu tě chránit, milý
kouzlo výlí tak nic nezmůže
přistup jen blíž
ku Lotě
jíž rty do siva se odkrvily
a vrať jí svými klid, jenž prchl smíchem přemožen.
Tak v obklopení neviditelnou vílou Bublinkou, prošed síní bez úhony ku princezně Lotě, které tušením věcí nadcházejících oči spásnou nadějí zaplály, jsem přistoupil a objetím svých paží i dotekem rtů ji konejšil, abychom v tom náhle propuknuvším tichu, se v potěšení nadpozemské, čisté, v úplnosti duší i těl odevzdali.
Tipů: 30
» 24.07.13
» komentářů: 26
» čteno: 1260(35)
» posláno: 0
» nahlásit
Ze sbírky: Království rýmů a šprýmů II.
» 24.07.2013 - 22:07
Mbonita: básněnka: ...díky za milá slůvka, holky...:-)
...celkem jsem tuhle kapitolku psal předlouhé tři roky, ty další dám snad dříve...
...ale snad je to i dobře, páč mám teď všechno dobře promyšlené - v příští kapitole se objeví i přehršel dalších postaviček z modra...;-)
...celkem jsem tuhle kapitolku psal předlouhé tři roky, ty další dám snad dříve...
...ale snad je to i dobře, páč mám teď všechno dobře promyšlené - v příští kapitole se objeví i přehršel dalších postaviček z modra...;-)
» 24.07.2013 - 22:20
René Vulkán: Mbonita: ...těšte se oba, v příští kapitole vás uvedu na scénu...:D
...múza si pěkně odpočala, tak by mi mohla dopřát mnoho sladkých políbení...
...múza si pěkně odpočala, tak by mi mohla dopřát mnoho sladkých políbení...
» 25.07.2013 - 00:56
isisleo: ...musím načít alespoň kousek další kapitolky, abych se měl od čeho odpíchnout - nejhorší je mít prázdnej papír (nebo spíš monitor) před sebou...
...pak už mě ta vopice spíš voslintá...:-)
...pak už mě ta vopice spíš voslintá...:-)
» 25.07.2013 - 09:35
vavaoko: ...díky...:)
...tento způsob psaní mi dává pěkně zabrat, ale člověk se u toho taky dost nasměje...do budoucna mám "fórků" připraveno povícero, teď jen je pěkně zpracovat...
...tento způsob psaní mi dává pěkně zabrat, ale člověk se u toho taky dost nasměje...do budoucna mám "fórků" připraveno povícero, teď jen je pěkně zpracovat...
» 27.07.2013 - 00:08
carodejka: ...osnovu příští kapitolky už mám a vypadá to, že bude pěkně mravně šťavnatá...:-)
» 28.07.2013 - 08:27
krizekkk
Takhle bych to nesvedl... ST
» 28.07.2013 - 08:49
krizekkk: ...takové myšlenky mě napadají vždycky, než rozjedu další kapitolu...:)
...no, vlastně pořád...
...no, vlastně pořád...
» 24.08.2013 - 15:14
A já pořád, čemu se věnuješ, že o tobě není slyšet. A pán se zatím prokousává říší fantazie sobě vlastní. Bravo, skvěle strávený čas !
» 02.09.2013 - 14:38
sailorr: snad potěším Tě (i jiné) do konce roku další kapitolkou, neb odpočinutí od Libresu, které jsem si v délce 14ti dnů vybral, mysl mou poněkud protříbilo a já čtvrtou i pátou kapitolu si dějem zaplnil, takže nyní jen to podstatné zbývá - slovem průvodním i vázaným upřísti vše tak, aby jazýček mlsný, literární, byl ukojen a ti, kteří svůj nick drahocenný mi s důvěrou v ruce mé vložili, měrou vrchovatou uspokojeni byli...
» 16.09.2013 - 22:19
ttragelaf
Píšu jak to cítím: Tvá řeč je tříbením vkusu jazyka a upomenutím na kořeny precizního myšlení a vyjádření v mnoha rovinách významu. Formálně po odkazu našeho biskupa Jednoty bratrské, barokního básníka a učitele národů.... je líbezné to číst
» 16.09.2013 - 23:16
ttragelaf: ...Tvá slova v mysl mou blahé potěšení vnesla, však skromnost vrozená mi nedá nijakému přílišnému nadýmání se oddávati, neb opětovným pročítáním lecjaké nedostatky objevujíce, mnohdy v rozpacích setrvávám, když slůvka vhodnější psaných nenalézám a tak nucen jsem ponechati ta, která v trýznivém nepokoji mě lehce ohlodávají...
...však nechávaje uzrát tyto řádky měsíce, či leta, v korekturách dodatečných veskrze kritický můj duch uspokojení (poněkud) najde...
...jisté podezření mám, že archaické myšlení v mysl mou se vtisklo, když v bibli Kralické jsem kdysi zhusta čítával (i ve vydání jiných) a tím byl veskrze kladným způsobem postižen...
...
...koukám, že jsem se nějak rozepsal, takže se snad do další kapitoly pustím...:)
...však nechávaje uzrát tyto řádky měsíce, či leta, v korekturách dodatečných veskrze kritický můj duch uspokojení (poněkud) najde...
...jisté podezření mám, že archaické myšlení v mysl mou se vtisklo, když v bibli Kralické jsem kdysi zhusta čítával (i ve vydání jiných) a tím byl veskrze kladným způsobem postižen...
...
...koukám, že jsem se nějak rozepsal, takže se snad do další kapitoly pustím...:)
» 13.04.2014 - 00:08
Kateřina: jaroslava.anna: ...dlouhodobě v útlumu nitrem svým držán, však děj kapitol dalších v mysli maje, neumdlévám v touze naplniti své poslání, království toto poetické vpravdě křišťálové jednou uzříti...
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Krajina panenská | Následující: Duše