Vyznání podle Matyáše Brauna

po čele stéká mi pot

a po předloktí tmavé říčky

z vláčné hlíny



po očku kouknu na hodiny



přestože nestojí

ručičky míří přesně tam

co ráno



mám stále stejně rozestláno

přibyla jen jedna prázdná lahev

a pár vrásek na mém čele



měl bych jít do postele

ale chtěl bych dokončit

svůj cyklus lidských ctností



Matyáš Braun

je nechal přítomnosti

a štafetový kolík leží dosud ladem



když jsem šel ráno vinohradem

podpíral nejzralejší hrozny

jen trochu shrbený pod náporem věků



uměl vyprávět o člověku

a já ho poslouchal

a ještě víc mé ruce



sochařská revoluce

blesklo mi hlavou

a od té chvíle lopotím se s hlínou



vteřinu za vteřinou

se snažím do mrtvé hmoty vtěsnat

víru

naději

lásku

trpělivost

moudrost

statečnost

cudnost

píli

štědrost

upřímnost

spravedlnost

pohostinnost



poslední paprsek slunce

kouká mi přes rameno do pokoje



kolem mě dvanáct soch



všechny tvoje