Popel oheň živící

Víš, jednou bych ti chtěla říct
že čekám tady na tebe
pod svou pozlacenou oblohou
kde vítr občas vane tak silně
až nemůžu se nadechnout
a mé slzy mi vrací do sebe


a já pak bloudím
ztracená
v reji rusalek s karmínovými vlasy
a rty plnými něhy
s barvou srdcí
prokletých


a tam
kde jiní obchodují s deštěm
ti prodávám tvůj vlastní smích
za prapodivné slzy
co nám oboum na srdcích
už spálily své mosty


a popel
a prach
i po těch letech tíží
a z bázně nutí k mlčení
tak bojím se
ať neublížím
znovu


tak čekám tady na tebe
pod svou pozlacenou oblohou

už ne snad abych milovala
jen napravila chyby