Trolejbus

V trolejbusu je vedro. Lidí je málo a sedí porůznu po ulepených sedačkách. Jen pár jich stojí, hledají relativní stín uprostřed vozu. Trolejbus se kodrcá do kopce. S každým houpnutím vozu se sedící lidé zlehka namáčknou na okénka. Na oknech zůstávají mastné skvrny.

Davidovi praží slunce přímo do tváře. Vnímá dusno jako vlhkou odpornou deku, která se nedá odhrnout.
David má mizerný den. Jede z přijímacího pohovoru - ozveme se Vám. Jako už tolikrát. Neozvou se. David ví. Vyhazovy z práce za různé prohřešky se za ním táhnou jako různobarevný dračí ocas - opilství, napadení, drobné krádeže.
Všechno jsou to kecy. Všichni v tomhle mizernym světě odjakživa házejí Davidovi klacky pod nohy. Nejdřív fotr, když od nich utekl. Matka začala chlastat. David jí za to nesnáší. V sedmnácti jí uhodil, až spadla na kuchyňskou linku. Pak vzal flašku vodky, se kterou matku v kuchyni našel a vypil ji v parku. Cítil se jako chlap, kterej udělal, co je správný. Jako chlap, kterej si nenechá od nikoho nic diktovat. A už vůbec ne od nějakýho zasranýho kravaťáka, kterej na pořádnou práci v životě nesáh, kurva.
David ví, že něco se musí v jeho životě změnit. Něco se musí stát, něco velkýho, aby ho lidi začali brát vážně. Aby po něm jen tak nesjeli pohledem jako po tuctech dalších pobudů flákajících se po městě a okamžitě ho zas nevymazali ze svého světa.

Kopec je dlouhý. Holce před Davidem se houpou vlasy, jak se trolejbus kodrcá po výmolech. Houpou se jak nějakej dovopravdickej koňskej vocas, nebo jak se ten blbej účes jmenuje. Ne, koňskej vohon, vzpomíná si David a šklebí se sám pro sebe, jako ty kurvy v německym pornu co kouří koňský vohony. Davidovi to houpání leze na nervy. Ten pohyb ho přitahuje skoro magneticky, nemůže se soustředit na nic jiného, jen na vedro a ty houpající se vlasy.
Uchyluje se ke svému rituálu, v kapse ušmudlaných propocených šortek svírá starou žiletku a jemně se s ní řeže do bříšek prstů. Štípavá bolest ho zakotvuje v realitě, připomíná mu, že všechno okolo něj je skutečnost a že on je živá osoba a že není jen vakem neklidných myšlenek uvězněných v noční můře o vedru a mořské nemoci, která nikdy nekončí.
Davidovi se z toho pocitu navaluje. Ve zpoceném břiše rozvaleném po mohutných kolenou mu začíná škrundat. Motá se mu hlava, buší mu srdce, má pocit jako kdyby přes něj někdo hodil olověnou deku.
Davida napadá, já se vypařuju. Prostě se zevnitř rozpustim a pak mě vycucne nějaká blbá černá díra a nikdo v tomhle zasranym trolejbuse si toho ani nevšimne.
S každým zhoupnutím trolejbusu vlasy holky před ním odkryjí kousek opáleného krku s bílou čárkou od šňůrky plavek. Na té pravidelnosti je něco takřka mystického.
Ve vzduchu je cítit mastný pach lidských těl.

V Davidovi se něco vzedme. Pravěký pud. Základní instinkt. Živočišná potřeba.
Běžte do prdele s ekonomickou krizí, s politickou korektností, s integrací segregovaných oblastí, běžte do prdele se všim timhle hovnem.
David je bůh z pralesa a boha nezajímají dlouhá slova o ničem. Bůh má zubří hlavu a ryčí touhou.

Dívka na předním sedadle si právě myslí, hudba je jako když si člověk vymývá zapálenou ránu čisou vodou a vůbec to nebolí.

David se rozpřahuje a milenecky se naklání přes sedadlo.

V prstech svírá žiletku. Surovým pohybem rve tupou žiletkou dívce před sebou hrdlo.

Ve vzduchu je cítit železo.