Mauretánie

Na korbě náklaďáku chci státi,
u košile mít rukávy vykasané,
a do široka rozesmátý,
pytel s rýží podávat mámě-
z čela jí chmury plašit,
a něžně nabídnout jí rámě.

Potom té ženě dáti květ,
a její krásné nohy omývat-
od prachu pouštních cest-
večer jí nyvě na kytaru hrát,
a její osud s ní tiše nést-
tak to bych si vážně přál.

Jejím černým dětem pak
zpívat a míč malovaný házet,
a chci také ty děti očkovat,
aby se jim na světě žilo snáze,
aby nikdo z nich neumíral mlád,
aby jich životy nebyly jen strázně.

V savaně chci jim školu vystavět,
a v ní je notám a abecedě učit,
a zapomnět na věci nestálé,
zapomnět, jak svět je krutý,
a potom v té suché savaně
brázdu ku brázdě ložit.

Kdesi v Sahelu ztracen,
studny chtěl bych hloubit,
a ve dni suchém a parném,
motykou čistiti strouhy,
aby voda každým ránem,
téci mohla k políčkám chudým.

Chci z těch hlubokých studnic,
křišťálovou vodu nabírat,
a pod její vahou se kloníc,
pustinou s vědry se ubírat,
a do chatrčí nuzných ji nosit-
to nejšťastnější by byla hodina.

Takhle já chtěl bych žít,
po tom zaníceně toužím-
mít duši čistou a v ní klid,
a třeba občas píti z louží,
a třeba občas žíti jako mnich,
a těm nejslabším se kořit.