Možná to nekončí...

Z rozeklaného jazyka stařičké vrby,
v kořenech záchvěvy a oku ošklivá,
nesou se šerou tmou podivné drby,
prý Osud lásku, k Smrti si dobývá.

Hlučnou spouští spustil randálový bas,
reprákem ozvěna z jeho rádoby vyznání,
objal Smrtičce údy své kol štíhlý pas,
přikázal sobě: Už žádné, ni žádné vtírání!

Vrba ta padla, uschla a uhnila,
stejně tak Osudná láska došla si k záhubě,
Smrt od té doby každému vnutila
spravedlivou přítomnost na černé palubě.

A tak nás Smrt každého jednou
převeze přes řeku Styx k Onomu místu,
a až ona si bude přát a vlasy zešednou,
budeme také v pořadí, na Onom listu...


To je jistota nás všech...


...tak toho Osude, prosím, ponech!



Žít a poté (snad) i zapomenout...