Dva vzkazy

Odpusť, Bože,
Že má pýcha dorostla do výše stromu,
Že zapomínám důležitost dalších dětí Tvých!!
Že bloudím po stezkách, které nevedou domů,
Že po cestě ztrácívám sílu bdění a i smích.

***
Odpusť můj drahý,
Že chtěla jsem Ti být vším
a zapomínám na tvé snahy.
Vždyť ty svůj život máš
a já jej vždy nevidím!

Odpusť, že zaslepila mě láska k tobě!
Já doufám, jednou vyroste z ní květ heřmánku –
Pak v pokoře a vůni, jež ucítím v sobě,
zrodí se Pravda i z obnošených topánků
* * *

Odpusť, Bože, že vidím stále jen sebe
a tak málo chápu a málo bdím,
že ušpinila jsem Tvůj blankytný cípek Nebe.
Je mi líto, omlouvám se a.. málo spím.
* * *
Odpusť, lásko má, že myšlenky stáčím
jako pivo do džbánku,
a někdy kalné je.
Vím, tvůj paprsek na mne dosáhnout ještě stačí
a zlatý květ heřmánku
ještě ohřeje.