Léčba poezií...

Jediný z odvěkých zákonů, který funguje vždy a za všech okolností, je zákon schválnosti.
Takže když k narozeninám dostanete lístky na vytouženou akci, skolí vás vzápětí meziobratlová ploténka tak, že je skoro nemožné nalézt polohu, ve které byste mohli jakžtakž existovat.

Místo natěšeného očekávání přecedíte skrz zuby pár nepublikovatelných výrazů, hodíte do sebe půl krabičky analgetik a risknete to s vědomím, že když bude nejhůř, mají v tom městě slušně vybavenou fakultní nemocnici.To, že koncerty známých tváří bývají jen málokdy komorní akcí, je proti výše uvedeným faktům, už jen prkotina.

Já totiž nesnáším dav.
Jakožto bytostného introverta se mě zmocňuje tik, když se octnu pohromadě s deseti lidmi. Když jich je padesát, dostávám kopřivku, a převýší-li počet stovku, bojuji s nutkáním zalézt do nejbližší myší díry a setrvat v ní navěky.

V olomouckém letním kině čítal dav nejméně tři tisícovky tvorů druhu Homo sapiens. Puberťáci sotva odrostlí základce, generace střední, zeširoka usedlá, i ta ještě starší, už o hůlkách či berlích. Chyběla jen mimina, pominu-li ta nenarozená, spokojeně si hovící ve svých zaoblených matkách.
Uprchnout nebylo kam. Stromy obsadilo zpěvné ptactvo, východy pořadatelé a všechna místa k sezení dav.
Než jsem se stačila rozhodnout, jestli budu kvílet vysokým hlasem nebo rovnou omdlím, vyběhl na pódium muž. Poznávací znamení – dlouhé vlasy, knír a kytara. Lidé zajásali, reflektory se rozzářily naplno a z Těšína vyjel toho večera první vlak, aby zvěstoval, že dokud se zpívá, ještě se neumřelo.

Vzduch byl nabitý dusnem a elektřinou. Ne tou ze vzdálené bouře, jež se ohlašovala občasnými záblesky, ale jiskřením, které se neslo z jeviště směrem k divákům. Dav přestal být množinou jednotlivců, ale stal se jediným velkým zvířetem, které se smálo, aplaudovalo a spokojeně mručelo, konejšeno písněmi charismatického krotitele.
Poezii těch slov a tónů se nedalo odolat a moje introvertní dušička se s radostí pro ni nečekanou ponořila do tohoto společného proudu.

Dvě a půl hodiny udržel Jarek Nohavica pozornost svého publika na stupni nejvyšším. Žádné trapné megalomanské proslovy ani děkovačky, písnička střídala písničku, smích dojetí, po divokých tónech následovalo ztišení až pokorné. Spojení kytary a harmoniky, jíž virtuózně vládl Polák Robert Kuśmierski, vytvářelo chvílemi atmosféru téměř mystickou a dechberoucí.
Bouřka zatím opodál přešlapovala na místě, jakoby ani ona nechtěla porušit magii textů, které se dotýkaly srdce, mysli a života vůbec.
Autor a interpret v jedné osobě sahal do duše své i do těch našich.

Jeden příklad za všechny.
Češi (potažmo Moravané a Slezané) mají jaksi historicky zakódováno, že když je ouvej, zle či úplně nejhůř, vždycky nás někdo spasí. Blaničtí rytíři, král Ječmínek, tatíček prezident. Je to představa nejen scestná, ale i nebezpečná. Při refrénu jedné z písní: Pane prezidente, já chci jen kousek štěstí, proto jsme zvonili přeci klíčemi na náměstí…skoro běhal mráz po zádech. Bylo to dojemné… a beznadějné.
Nikdo nám štěstí nepřinese na zlatém podnosu, nikdo nás nezachrání. Jen my sami. Pomocná ruka se nachází na konci našeho vlastního ramene. Teď, v časech povodní, je to fakt víc než aktuální.

Jakkoliv může být pro někoho Nohavica osobou kontroverzní, jedno se mu upřít nedá – umí. Dokáže sáhnout do bohatosti českého jazyka jako do tvárné hlíny a z ní vykroužit tu křehkou amforu pro vzácné víno, tu poctivý džbán na vodu anebo talíř, na který si člověk s potěšením položí chléb svůj vezdejší.
Neosekává mateřštinu do esemeskových zkratek, neznásilňuje ji patvary a cizími imigranty. Při poslechu jeho textů je člověk rád a hrdý na své češství. Kdyby za nic, tak za tohle mu patří vděčnost nehynoucí.

Je dokázáno, že nenarozené děti dokážou vnímat hudbu „zvenčí“. Ty, kterým matky pouštěly Mozarta, prý byly nadané, klidné a otevřené světu i lidem.
Věřím, že ty, co onoho večera poslouchaly Nohavicu, si do života přinesou lásku ke své zemi i jazyku. A taky sílu – po stém pádu se po stoprvé zvednout a jít.

A ještě něco – léčba zhudebněnou poezií funguje. Jak jinak si vysvětlit, že jsem stála, zpívala, tleskala s rukama nad hlavou…a NIC mě nebolelo…?!