Poslední

Důvěro, můj břečťane
přes kolik lidí, kolik zdí
prorosteš
než v prstech ztratíš cit?

Kolika dalším dovolíš
tě obměkčit
se osmělit

Do dlaní se ti vydrolí
tmy z propastí
mdlé vrcholy
Nezalžeš
už pokaždé

Proč po každé
další toužíš?
Třpyt zrcadel netouží…
zachytit se jako svět
odražený v kaluži

Svět zhroucený pod jedinou kapkou

jako všechny lži pod jedinou pravdou
a všechny pravdy pod jedinou lží

Důvěro, můj břečťane
kolik dalších uhraneš?

Mezi skly slz prosáklí
hledáme pro svůj svět skrýš
Kolik dalších svedeš
z cest?
Kolik dalších ošálíš?

Jsou noci
které nepřetrpíš
bolesti
co nezaspíš

Břečťane, má důvěro
ke zdem, k lidem přilnavá
kde jsou ti jen konce
když se tvá zeď propadá?

Kam chodívají plakat pravdy
které nikdo neslyší?
V zátiší
v šedích
všedních večerů
naslouchám jim
zastřeným
když vyprávějí do ticha
Ač bolí
ač se nezahojí
ač po nich nikdo nevzdychá

po slovech na sklech v oparu
Jste zatavená v jantaru

- už neunikneš vzpomínkám -

a v zimách vás vždy objevím
na svých cestách Sem a Tam
když radíte nám
Ztraceným