ŽENA CO MILUJE

Žena co miluje, ta tu svou lásku trousí
kol sebe, jako jiskry, když se ocel brousí,
a muži, jež ji miluje dělá jen soužení. . .
S tou at' se muži v mládí raději nežení.

Ve zralém věku je však jak stará, uleželá vína.
Na stole u ní, v kuchyni nedělně
denně bývá tabule rozprostřína,
a v posteli jej čeká také štědrá hostina.
Kdo takou osudovou ženu opustí
do smrti na ni vzpomíná.

Je sladká jako med, je prudká jako jed,
je vědma ze všech věd,
a život vedle ní je tajuplný
jak hrad v Karpatech,
a člověk nikdy neví,
co udělá to dlouhovlasé stvoření
zítra či v příštím okamžiku. . .

Život s ní je řada klateb a růženec díků,
že něco takového po světě vůbec chodí.
Muž jednoho dne se nalodil – a nyní na té lodi
není ani kapitán, první důstojník ba ani prostý námořník.
Jen ona je sama s ním a nad nimi jen Bůh,
a někdy slaná voda slz a hořkosladký vzduch,
a oba neví, kam ta plavba vlastně spěje. . .
Ať jim do plachet jen dobrý vítr věje !


Sbírka : Básně z nemocnice



LOŽE JAKO ZÁHOŘOVO


Ležím ve špitálu, lože to Záhořovo.
Ještě že mám tu ssebou Písmo Svaté.
Čtu v něm, že na počátku bylo slovo.
To se mi líbí, to básníka je vzruch.

To slovo bylo u Boha, to slovo byl Bůh.
Tak také básníci své básně píší.
Lidé je potom za ně možná soudí.
Do pera je však diktoval někdo Vyšší.

A lidé někteří se svými soudy – to jsou bloudi.
Chtějí mít vše krásně učesané, ve spodkách
žádné moudí, a sami z loutny básnické
ani tón, ba ani kloudné slovo nevyloudí . . .

Sbírka : Básně z nemocnice