ADAMOV

ADAMOV

Bačkory jsem kopl pod postel
starý kabát hodil na ramena
to Bohyně bezejmenná
mě táhne ven do polí
cítím její pel na cestách
kde naši dědové chleba kosili
a nezastavím, ani kdybych chtěl
snad jedině na chvíli
to když dechu je to třeba...

Pěšinami, co se klikatí
Drahanskou vrchovinou
od jejího úpatí, od břehů Svratky
až do nebe nad námi
ty cesty se linou v duši
všech kdo tam chvíli žili
já znám ty zkratky horami
a věř, kdo má oči a uši
ten se tam neztratí...

Ten kraj klikatých hor
a roztrhaných nádraží
ostrých zářezů až za obzor
malých zápraží
který věčně překáží na úkor
provozu za každým plotem
kraj slévačů, co čpí od kosti
sveřepostí, levnou kořalkou a potem
podobni vstavačům a ostružiní
ne, tam nejsou lidé jiní...

Včera v noci jsem tam zase byl
v těch kopcích nad Adamovem
v snách se procházel struskami pecí
pil ze Svitavy, mluvil s Absolonem
popřál mu zdraví a šel dál...
Jen ty ses ráno podivila
proč tak páchnu kovem
když přeci jsem s tebou spal...
tak věz, že ten sen
jsem jinde probrouzdal!