Nitro mé duše

Bolest, vztek, strach, prázdnota, temno, dechberoucí úzkost, samota, nepochopení, panika, ohlušující ticho, beznadějná naděje, zhoubný rytmus. Smrtící propast mezi námi všemi. Proč? Za co? Komu a jak? Nikdy nepochopíš zlomeného člověka, pokud sám nebudeš ležet nahý ve střepech s poslední nadějí na nádech. Nikdy nepochopíš lásku, dokud nepocítíš zničující nenávist vůči sobě samému. Nikdy neuvidíš tu oslňující tmu, dokud neuhasíš slunce ve svém srdci bez naděje na záchranu. Nikdy nepochopíš ztrátu, pokud neztratíš sebe samého vlivem ztráty někoho, kdo Ti byl vším. Nikdy nebudeš vnímat tlukot Tvého srdce, dokud se neozve poslední tep a Ty budeš jen chodící bolest s tak ohlušující tísní ve Tvé hrudi. Vždy budeš v něco věřit, dokud Tě to nezlomí. Když ležíš na zemi a oni si ještě kopnou. Když z tebe vyrvou Tvoji poslední část, když Ti nedovolí dýchat, ucítíš tu bolest, uvidíš, pochopíš, ale to už bude pozdě. Když pláčeš uvnitř, ale už Ti nezbývají slzy, které by padaly po Tvém líci, teprve tehdy pochopíš, co je to žízeň. Až budeš fyzicky cítit bolet tam uvnitř ve Tvé hrudi, až Tě to zasáhne do hlubin Tvého nitra, o kterých jsi ani nevěděl. Až se budeš smát a to Tě bude zabíjet, až odeženeš všechny kolem a uvědomíš si, že vina leží na Tobě a bude Tě to tolik svírat. Teprve tehdy pochopíš, čím procházím. Až na tebe budou křičet, když se budou vzdalovat. Až si uvědomíš, že to není až tak zlý a ty se přesto cítíš takhle. Možná pochopíš, že se toho nikdy nezbavíš. Nikdy nebude líp a možná je to opravdu jen v Tvojí hlavě, ale co na tom záleží, když přesto necítíš nic. Nic, kromě té prázdnoty, bolesti. Paranoia. Nauč se to přijmout a jít dál. Nauč se to vypsat, vyzpívat, vytančit…Ne, prostě to nejde. Jsem ztracená v nejhlubším temnu a neumím najít cestu zpět.