Vnučka Neptunova

nahoře na můstku

se snažím držet rovnováhu

když vlnám poručím

ať rostou



co s mořem

když je příliš klidné

vím



stačí zašeptat přání do lastury

a klidná hladina

vyšle proti skalám tsunami



vyznám se v mnoha přístavech

ale jsi jediná

k níž se vracím

vnučko Neptunova



v zajetí tvého příboje ztrácím slova

ještě jsem nedopil

a ty už zvedáš ze dna další džbán



přesto mi shovívavě ponecháváš pocit

že jsem

kapitán