Z pirátského deníku II

Časově nezatížené pokračování I. dílu pirátských deníků. http://www.libres.cz/dilo/100429-z-piratskeho-deniku-i/
» autorka: zvířenka
Z pirátského deníku II.

Asi o půl 3 nás prověřila malá rychlá přeháňka, naše rychlost balení a evakuace byla na jedničku - bojová pohotovost bravurně zvládnuta a protože počasí bylo zde, jen pár desítek metrů od moře skutečně vrtošivé, sotva jsme se sbalili, zase pršet přestalo, takže jsme se zase v mžiku zakutali a pak už v klidu a nerušeně oddávali vytouženému spaní až do rána bílého.
První mallorské jitro.... roztrhaná mračna a mezi nimi probleskující slunce, strhující podívaná. Miluju tyhle rozporuplné rozbřesky, člověk nikdy neví, co převáží , je v tom plno emocí a mraky se předhánějí v zhmotňování myšlenkových fantasií. Hodnou chvíli jsem se opájela vůněmi a výjevy na obloze a pak, shlédnuvše naše tváře, jsem se snesla o pár obláčků níže zase do reality - naši sladkou středoevropskou mořem přirozeně nezkrápěnou krev v noci prachsprostě atakovali jacísi hmyzáci (nejpravděpodobněji však mravenci) nevycválaní a způsobili (nejvíce nám, dívkám s jemnou pletí) ohavné štípance, které se tvářily býti dosti urputné a jen tak nevyzmizíkovatelné. Patrik měl od nich všechny vzkazy schované ve svém plnovousu - ó, jak jsem teď litovala, že jsem neprojevila dostatek fantasie a nepřibalila své mikulášské fousy sahající až hluboko do výstřihu. Takhle jsem si alespoň zopakovala, jak se důstojně nosí ryzí pubertální výstřelky pleti i v poněkud vzdálenější postpubertě.
Jelikož jsme byli rychlou noční přeháňkou víceméně sesakypakováni, odsun z nocležního místa proběhl více než svižně. Nahrnuly jsme se jako velké vody do odbavovací haly společnosti ACCIONA a jaly se koupit vstupenku na trajekt plující na vedlejší ostrov Menorca - do Mahonu, kde už jen na nás, posledňáčky - ledňáčky, čekala La Grace - Půvabná .
Naši objednávku vyřizoval velmi pohledný mladík, který si také byl svého šik vzezření vědom a vcelku rutinérsky s námi děvčaty laškoval, což si Patrik, samozvaný vůdce svého nově nabytého cestovního harému, nenechal líbit a poté, co jsme vyřídily vše potřebné, hnal nás svižně od okénka, až se za námi prášilo. My tímto, zatím ještě vtipným výstupem, měly zas o důvod víc se smát, protože jsme měly obdobně vyvinutý instinkt na podobné projevy mužské ješitnosti.
Vybaveni příslušnými doklady ,vystoupali jsme podle šipek po schodech vedoucích na prosklené molo, kde byla přísná kontrola vyznání jízdenkovitosti a též případného ozbrojení (nyní už jsem se svého imbusu a lžíce nebála). Za okny proskleného tunelu vedoucího k trajektu se odehrávala náramná parodramata právě vycházejícího slunce, nad mořskou hladinou tryskaly přepestré gejzíry barev a my, procházejíce tou nádherou, jsme jen líně mžourali a jako skleníkové květinky se natahovaly po hřejivých paprscích. Naše kochání by nebralo konce nebýt zjištění, že trajekt odplouvá již za pár vteřin, takže příjemné zklidnění bylo posléze okořeněno příjemným shonem a k trajektu jsme pak již museli téměř dosprintovat.
Zvládli jsme to. Mladí a neklidní, nohy požehnané, zdravé a i když batohy těžké, cílová rovinka -hups na nástupní molo a mohlo se jet. Uf!
Udýchaní, ale šťastní, se srdcem v krku (ale v kalhotách čisto a odvážno), vystoupali jsme až do nejvyššího patra trajektu, kde byla rozestavěna pod přístřeškem plastová lehátka pro milovníky čerstvého povětří. Trajekt byl uvnitř poctivě klimatizován, což nás odpuzovalo, a i když se po obloze divě honily mračna a chvílemi i poprchávalo, nešli bychom dovnitř ani za zlaté prase. Vzduch mořský byl totiž tak vyvážen, že i lehký pokles teploty nic neměnil na příjemnosti a svěžesti, po nichž naše unavené plicní sklípky prahly. Chvíli jsme pospávali, chvíli četli, nejvíce však zevlovali. Člověk by ani nepřipustil, jak snadno se mysl oddá vlání, bloumání a lelkování. Jak se otevře očím volný prostor nejasně ohraničený tmavou čárou vlnícího se obzoru, hned se nitro zklidní a rozprostře i časomíra, vlastně se spíš rozplyne do Nikam...není co hlídat, hlídá se samo. Na cestách se nad vším vznáší lehký opar svobody, neznámá proměnná každého nastalého okamžiku, který může a nemusí být dobrodružný.
Lucka tvrdě usnula . Zatímco jsem si tak venčila své myšlenky, podnícené čtením vlídně ironických postřehů z lidského života, Dobře utajené housle Miroslava Horníčka, Patrik, nemaje koho škádlit, kamsi odběhl s fotoaparátem.
Mně už se spát nechtělo. A po hodině polehávání už ani číst. Rozlévala se mi po těle blažená lenost, kterou jsem si nedopřála už drahnou dobu. Lenost ducha. Jediné, co jsem v takovémto rozpoložení bez oddechu zaměstnávala, byly oči. Někdy mě baví pozorovat lidi ve spánku, v dopravních prostředcích je k tomu spoustu příležitostí, je v tom spousta intimity - přirozená řeč těla vám napoví mnohé o člověku, který své bdící nitro skrývá za schválené společenské chování. Před několika lety jsem v Praze navštěvovala kurzy znakového jazyka, vyučovali nás slyšící i neslyšící lektoři, byla to moc zajímavá zkušenost maximálně se soustředit na vše, co se odehrávalo v horní polovině těla, na mimiku obličeje, oči, ústa a pak do toho pohyby rukou, přikládané v různých kombinacích prstů a dlaní k jednotlivým místům na obličej, ruce či hruď. Zaznamenávala jsem po těchto lekcích zbystřené vnímání, víc vůní, víc barev, víc zvuků. Stejně tak nyní. Jakkoli cizorodé vzhledem či mluvou se zdály persóny souplující s námi, tak po zbystřeném pozorovatelském vhledu promlouvaly mlčky tíhy či radosti blízké každé lidské bytosti bez rozdílu národnosti. Větrem způsobené povlávání vlasů kolem hlavy však naštěstí nenechávalo tyto nalezené objevy ozvěn lidských duší usadit do investigativnějších hlubin mozku (kde by se na ně ihned vrhly nenechavé šedé mozkové buňky, co mají po kapsách analýzy, kontroly, projekce, konstrukce, srovnání - zkrátka všechny metody, jež mají na triku to, že je jeho mysl všechno, jen ne lehká a nezatížená), a tak jak přišlo, tak i během chvilky odešlo, vyprchalo kamsi do vesmíru.
Najednou přiletěl Patrik, že fotí tornádo a ať se rychle běžíme podívat. Lucku to ze spaní neprobralo a já, zvědavá, stejně jako všichni okolo, jsem se zvedla a pádila na své první, na vlastní oči spatřené řádění živlů podívat. Mohlo být od nás vzálené tak 3-5 km (můj odhad vzdáleností a času je skutečně na slabé úrovni), takže jsem se, utěšena sama sebou, ani na moment neobávala, že by mohlo přiletět blíž, v duchu jsem si ho nazvala Tornádo Lue a přitom si notovala písničku „Sladké je žít“ od stejnojmenné hudební skupiny

http://www.youtube.com/watch?v=T2eRa3N_42M&feature=related

Tančící vývrtka tornáda se vzdalovala a my vpluli do jakéhosi bouřného mraku, který spíše než naplněn vodou, byl pln divukrásných oblačných propletenců, na které jsem s údivem zírala jako malá s otevřenou pusou. Proměnlivá oblačnost - tak nějak to vždy hlásí moderátoři počasí a já už vím, heč, co to je a jak dovede být krásná a inspirativní.
A tak se mé smysly zas jednou namlsaly do zásoby . A co nevidět - á, takže.. už i co vidět- tu bude Mahon – hlavní přístav ostrova Menorca. Všichni plující pomalu vylézali ze svých skrýší na palubu a nastavovali své zraky ke břehům a hltali každou skálu, každý záblesk slunce na modravých vlnách, jako zvědaví Japoncí cvakali a cvakali, lapali do vyrovnávací paměti krásu, která prýštila z radosti a volnosti na cestách.
Loď pomalu zajížděla k přístavnímu molu, polední slunce žhnulo na naše bledé líce a štípance od sousedních mallorských hmyzáků se krásně vybarvily do ruda, takže jsme po chvíli vypadali jak čerství pubescenti po neodborné léčbě akné (což v nás ku podivu opět vyvolalo salvy smíchu). Mahon jako město z té strany, kde byl přístav, nebyl ničím odlišný od jiných přístavů – byly zde palmy, domy, ulice, lodě….vedro natěsnané do každičkého pórku všeho, co nebylo prapůvodně žáruvzdorné – jistě, exotika tu neodmyslitelně byla, jenže my, bledí jenkijové ze středu Evropy, byli vbrzku jak leklé ryby, co touží svlažit tělo v nejbližší louži.
Nejdřív tedy ze všeho najít to osvěžení a snad i něco k snědku. V plánu bylo ochutnat nějakou typicky španělskou specialitu – třeba Paellu. Cíle jsme vytýčili malé – snadno dosažitelné - vzhledem k vedru, které měřeno ve stínu - lezlo ke čtyřicítce.
Výběr hospůdek nebyl malý, ale v těchto španělských krajinách se držela Maňána – poobědový dadánek, takže když jsme se dovlekli k první otevřené indické restauraci, za svých nároků jsme ihned slevili – království za pohár vody, piva, či vinný střik a první jídlo na ostrově kéž požehná právě Buddha či Brahma. (Hare,hare)
Jídlo bylo vynikající, obsluha vzorná. (Hare Krišna,hare hare) .
Nadmíru spokojeni, vydali jsme se hledat místo, které stanovil kapitán Pepa Dvorský - místo, kde kotví La Grace – a kde už všichni čekají jen na nás. Na mapě v infocentru jsme ale zjistili, že je to daleko (mým odhadem i hodně daleko - třeba i 10km) a hlavně po silnici pod přímou palbou slunce bez stínu, tak jsme si vzali prostě taxíka.
Kroužili jsme dlouho po skalistých silničkách kolem pableskujících zálivů, tolik jsme se toužili už svlažit, my vyprahlí poutníčci, že jsme nijak valně, vlastně téměř vůbec nekomunikovali s taxikářem, kterému to v tom parnu zřejmě ani moc nevadilo.
A pak jsme ji uzřeli – Ji – Půvabnou, kolébající se na mírných vlnkách v zálivu, v záři laskavého odpoledního slunce, opěvovanou slavnou La Grace. Sházeli jsme batohy ze zad a vrhli se ihned na písčitý břeh, kde ševelily vzdouvající se vlnky, svlažit nožky, ručky, obličeje, zvyknout naše těla na přemíru soli bez pomoci slz. Byla jsem tak rozdováděná, že jsem ihned použila otřepaný fórek, který na mě byl kdysi dávno aplikován při mém prvním kontaktu s mořskou vodou - na nejbližší oběť Lucii - a zcela vážně jsem prohlásila: „Jé, dyť ta voda není vůbec slaná“ a Lucie se napila a ihned mě nemilosrdně zkropila slušnou dávkou vody – což jsem jí ihned nadšeně oplatila, takže než si pro nás kapitán Pepa dojel na motorovém člunu – byly jsme zmáchány jak myši a Patrika, aby mu to nebylo líto, jsme zráchaly taky. Pepa byl zřejmě na leccos zvyklý a přijal nás bez předsudků k dalším členům naší posádky. Krom kapitána zde byla jeho žena Monika s jejich synem Filípkem, strojník Honza, Míra s manželkou a dvěma syny –( se dvěma malými Mirky), manželé Dáda a David, Tomáš, Míra č.3, Karel, my dvě grácie a Patrik. Byli jsme všichni vhozeni do vody a takto rituálně pokřtění jsme mohli vyrazit na naši první námořní plavbu historickou kocábkou k dokořán rozevřeným branám dobrodružství.
Ukázali nám kajuty, kde jsme měli spát, tam jsme vyházeli na svá lůžka všechnu bagáž, vybalili plavky a honem honem nahoru na palubu nechat si povívat vítr ve vlasech, slunci kůži napospas dát, slunce v duši ( Zákopčaníku, závidíš,viď?), pomalu jsme se rozkoukávali a postupně se noříce do svých myšlenek i umlkali, nasávali jsme vlahou vůni moře a plnili solární konta vzácnými investicemi. Tak tito lidé budou celý týden našimi sparingpartnery, spolustolovníky a možná i novými kamarády, celá posádka vypadala, že se na plavbu opravdu těší a různorodá skupina slibovala mnohé neznámé vjemy.
Houpy hou kam jenom podíváš se,
ta rozmanitost každé vlny a pád z nich není strmý,
to celý vesmír zrcadlí se jenom pod vodou…
A mořští vlci ošlehaní za kormidlem, jsou ti správní chlapi,
říká si člověk, naplněn je jeden sen,
stát se třeba jenom na chvíli pirátem…


Tak v nepříliš mluvném rozjímání se plulo tak dlouho, až slunce sklouzlo za obzor a po celém horizontu se rozlila šťáva z červených pomerančů a poté elegantně ve vlnách zmizela ohnivá louč docela. Tolik obrazů na sítnici, že by se z toho dal seskládat dokument, ale duše i srdce to během chvíle pojmulo jako zcela normální a běžný jev. Při přijímání radostných a šťastných dojmů a krás je duše bezedná. Rozsvítily se první hvězdy na obloze tak modré jako pařížská modř, jako píseň Blue Velvet, jako květy Hořců..
Rozhodli jsme se, že budem nocovat pod nebeskou bání. První noc na palubě – žjóva!
Kam se tak dívat dřív před usnutím, když rohy hvězdné komnaty jsou nekonečné? Myslí se rozléhal klid a člověk jednoduše a pokorně vnímal kolébanou trojjedinost - HVĚZDY-VŮNĚ-ŽIVOT - jako tichou modlitbu .
Tipů: 14
» 27.05.13
» komentářů: 4
» čteno: 1335(23)
» posláno: 0


» 28.05.2013 - 16:31
tohle je skvělé...ST
» 28.05.2013 - 22:29
Báječný***
» 28.05.2013 - 23:36
churry: básněnka: a spol....
Všem,kdož to dočetli až do konce,snad si dali i ten první díl,velká poklona...já totiž neumím psát nějak zkrátka,až to dopíšu, budu uvažovat nad sepsáním nějakých dalších širokoúhlých spisů,aspoň budu mít nadoněkolikaživotí co dělat..
Dííky
» 02.10.2013 - 16:07
a ze shora se ozvalo ,,Maňánáá,,...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.