437. Bez archy

A tak jsem se utopil
v nekonečné šedi
vydlážděných polí
vyšisovaných pocitů


protože jsem nebyl stejný
protože jsem vylezl ze čtyř stěn
a obrazy pocitů
mi přestaly stačit


/můj byt je malý,
touhy jsou větší,
srdce jehněčí,
cítí se zralý.../


a tak jsem zamkl dveře
a vylezl oknem
jelikož se nechodí oknem
ono se to totiž nehodí
to dá rozum
když máme dveře


/stále stejnou cestou vyšlapovat
ale přitom jemně našlapovat/


"Svoboda?
Ano, ale jsou tu určitá
nepsaná pravidla Pane Novák
-tedy pokud u nás hodláte pracovat déle.
...Ano, jsme svobodná společnost,
tak se tu ciťte jako doma.
Kancelář si přizpůsobte,
jak je libo,
jen ji nesmíte přemalovat,
na odstín,
co už tady máme.
-Není povolen!


...jó, a nesmíte porušit žádná pravidla."

..." a kde se s nimi mám seznámit, vážená rado?"

"Musíte je vycítit, my vám je neřekneme,
jen vás budeme ignorovat, pane Novák."

...Aha, ...tak děkuji vám tedy."


tu noc zdál se mi sen o hokeji...
protože i hokej má svá pravidla
svou plochu
své mantinely
a každý hráč svou nastavenou pozici
kterou neopouští
kterou opustí
a pak jde na lavici
a sedí
opřený o bukovou hůl
potaženou laminátem
a zotročenou
klínovým písmem
různých společností
které diktují pravidla


led začal tát
a já topit
v názorech těch
kteří je neřeknou
kteří si jen myslí
a neříkají
protože v nich pravda není
stejně jako v něm
který není hrnčířem
ale umí vyrobit stroje z těch
kteří se nebrání


a tak jsem se neutopil
ale utopili se oni