Kaktusář

V té mlze podzimu, bez perspektiv věku
kdy vrzající kloub žádá hypotéku
přes okno nemyté slunci nezávidí
jen přítel kámen se šupinky slídy
Za pouti hlukem při zrušené faře
láká jen stánek slepého kaktusáře

Pak v ústraní, kam Ideál klíč ztratil
ten pošetilý nápad vzal jsem za cíl
Hned vpodvečer, kdy čas je na přípitek
já dvojici těch bodlinatých kytek
pár zrnek lásky přidal do nápoje
pro fikci, že Dafnis jsou a Chloé

Ten šťastný pár mou duši vrací k zemi
kdy jejich květ zřím, takřka poloměmý,
bělostný vous a jemnoostná paní…
Jak dojemné je jejich objímání
hřích samoty když přehrabuje vak
zlých příběhů, co přivál severák

Až tichem idyl žití za soumraku
plíží se víra z upřímnosti zraku
že vášně krb, když zírá ustrnule
má chladnout dálkou z cizí pouze vůle
ve chvostu jisker od nožů na brusu
pro závist lásky těm z rodu kaktusů
*