Slunce se dotýká každé hory

Ještě to potrvá, než se my dva přestanem
chtít
než nebudem si svá zoufalství vzájemně
pít
než poštovní holubi v srdci podepsaném
přestanou číst
a rýha tužeb, po níž prahnem
obrátí list
až stanu se pevným větrolamem

jiných míst…


Mraky dosyta už jsou plny slov
zatajených
city mi kolem krku smyčku utahují
a berou smích
po nocích cítím doteky tvých sov
nesmělé
a sleduji, jak červánky obarvují
list kontryhele
proč je mezi nebem a zemí tolik hvězd
a přání
a řekni mi, proč musím své jizvy nést

do rozervání...


Někde v dáli zas možná lesy šumí
uklidněním
a nekonečnou tmu tam tlumí
rozednění
kéž tam nečekají mě závislosti
pouta
a síla té podivné nerozvážnosti
nedoutná
kéž tam někde ta duha tluče
jasnější
snad jsou i lidské náruče
co konejší
věřím, že jednou najdu ty závory
jež zastaví bol

možná že slunce se dotýká každé hory

jen najít alespoň jeden





vrchol…