Život...

Temnotou prodírám svou duši plnou šrámů,
vrážejíc do kůže další ostré střepy.
Z nočních můr vysílená budím se až k ránu,
co rozbilo se ve dví, nelze v jedno slepit…


Jako v němém filmu beze slov se potácím,
jsem opilý klaun z grotesky…
Povzbudivá slova dírou v kapse poztrácím,
jsem gramofon bez desky….

Jsem jen tichá vzpomínka na blízkost jara,
jež utichá s přívalem času…
Možná, že vše bláhové jsem v naději již vzdala,
možná že ztratila jsem víru v krásu…

Dnes možná pocítím zas lásku,
a nebo taky vůbec ne…
Ať už jsme spolu, nebo každý sám…
V den soudný stejně jednou zemřeme…