Opuštěný přístav

V dlaních střepy rozbité,
v dechu dým,
víno měsíce dopité,
v mysli splín,
v těle zkázy,
srdce – jedů bar,
cítím se
jak ty skleněné láhve,
kterým voda rozpila
všechny vzkazy,
všechnu chuť
plavat dál…

Jsem tou labutí černou,
jedinou na pobřeží,
co na lásku stálou,
na lásku věrnou
prostě nevěří,
píši slova do pěny
a šeptám
přílivovým ránům,
že motýlem jsem utopeným
na dně oceánu…

Jsem bójka opuštěná
v přístavu léta bez lodí,
jen okna a prázdná stěna,
židle a oprýskané dveře,
na stole tvé poslední zbytky
nesnědené večeře,
v tichosti sleduji
nesčetněkrát omílaná skaliska,
vlny závislé na dotecích,
náboj co v dáli se blýská
ve slaném pokušení
a čekám,
kdy nebudu mrakem
toužícím po vypršení…

Už nechci být měsícem králem nocí,
tím hlasem co oněměl
a počítat,
kolik už leží na dně těl,
kolik ztracených palubních lístků
už nám moře vzalo,
kolik žraloků
lidská srdce rozervalo…

Jsem jen tím malým rackem
s křídlem zlomeným,
v duši roztržené stehy,
v mysli dým,
v dechu splín,
tříštím se o břehy,
s bílým křikem
do neznáma plavu,
jsem potopeným
Titanikem
ve zpustošeném přístavu…