PRAFRÁZE NA EZOPA

Nejvíce nedobroty,
nám působí ti bližní,
co chtějí jen mnoho našeho dobra.

Marné je, učit bobra
jak se hráze staví.
Bobr to lépe ví,

než všichni stavitelé
vodních nádrží a přehrad.
Bobr si staví sám

svůj nedobytný hrad.
Tak je to i s člověkem,
v jeho zápase odvěkém,

mezi Zlem a Dobrem.
Měl by to držet s bobrem,
a rozlišit sám, kde Zlo je, kde Dobro.

Mnohý však létá sem a tam,
poslouchá každý tamtam,
co bubnuje mu na oslí kůži své rady,

jaký strom zasadit do zahrady,
a každá oslí kůže přeje si jeho Dobra.
Lídé, poslouchejte bobra !

Rady a porady jsou kobra.
Ta také se nikoho neptá.
Ten reptil také nereptá,

plivni jed do očí, komu plivni !
Jen člověk je živočich divný.
Jde po kolejích, ať přejede jej vlak.

Člověk je jako sebevlkodlak,
sám sebe radami jiných se zadáví.
Vyjeté koleje a ústup ze slávy,

zná jen náš potomek lidoopa.
Hlavně že tudy vede stopa,
a jako koberec oslí kůže.

To jenom člověk zmůže.
Bobr je zvíře-nikoho se neptá.
Jen člověk potom na svůj osud reptá.

Však jeho srdce vědělo to lépe.
To však v těch radách umlčel.
Tak zůstalo mu němé a slepé.



PITOMOST

Pitomost byl známý most
přes jednu řeku zvanou Pito,
kolem zrálo velký žito,
obzvláště pak na předmostí,
tam ho totiž nafta hostí,
z blízkýho ropovodu,
že nemusí mít žádnou vodu,
stačí mu ty voleje,
co tečou i na koleje,
na koleje pro mnohý vlaky,
kerý jezdí přes most taky.
Zvláště potom, milej zlatej,
v předmostí klas tak bohatej.
Bohatej tak, že je černej,
neboť je jak nočník sběrnej,
pro tu břečku volejovou,
že dostal tam barvu novou.
Jeden sedlák z Itálije,
dostal příkaz ať kosu vomyje,
že m,usí teď sekat žito,
u předmostí řeky Pito.,
že ve vesnici ménem Fuji,
došky mechem velmi bují,
že je třeba impregnace,
že ho čeká le lehká práce.
Že ty stýbla od řeky Pito,
jsou pro střechy správný žito,
obzvláště pak na předmostí.
Že ho potom pohostí,
čeká Lambrusco a bílej chleba,
nyní je ho nutně třeba.
Sekáč bručel : „Co jsou to za pitomosti,,
sekat žito na předmostí
sekat slámu černou víc než uhlí ?“
Pak mu ruce smradem ztuhly,
a von uklouz' na voleji,
nohy ho tak bolejí,
že se svez až ku břehu,
ku břehu řeky, řeky Pitě ,
sklouzl tam po kluzkým žitě,
že taky tak pitomej byl,
taky se tam utopil.
A na střechách ve vsi Fuji,
dál tam došky mechem bují.
Von je v řece, dodnes je
impregnovanej jak mumie.

File : limericks














File : Básně z roku 2013