zavěšená...

strhující staccatový rytmus
dávných stachanovců
střemhlavý let šokujících vizí
hloubka pravd
zdivočelý hlas svědomí
plamenné poselství
rozvibrované posezením
na elektrickém křesle
co umí udeřit na solar plexus
s razancí ledového dechu blizardu...

z rozzářeného lustru
sjíždí klikatá čára blesku
náraz mne odhazuje
přes opěradlo židle
strop se rozestupuje...

kolem hlavy poletuje
oblak chmýří
ze světlušky
co tančí ve světle
za horké letní noci...

procházím světem
jako tmavá silueta
prořezávající tmu
jasným pohledem
a mířím tam
kde je vidět oblohu
tam kde je jasnější než jinde
tam kde by mohla být ona…

čistá a přirozená
symbol
přestávka v dešti
cítím jak mne přitahuje
zvedám hlavu a zase ji skláním
protože jedním pohledem
ji nedokáži obejmout
prakticky jsem v ní...

její žebra se nevyznačují
eukleidovskými křivkami
trhá tkáň vesmíru
převrací naruby katastrofy
listuje stránkami paralelních vesmírů...

to je má Belum
taková medozvěstka
co si lebedí
v srdci větrné růžice...