Svět je "na nic"

„Svět je na nic.“ Podobné věci napadají čas od času každého, tedy mě rozhodně. Jakmile se něco nepovede, nebo je něco jinak, než si člověk představoval, je to prostě špatně, nespravedlivé a především a hlavně „na nic“. Jako dnešní ráno! Začalo to budíkem, který nezazvonil, potom následovalo metro, které nemohlo počkat ani půl vteřiny a zabouchlo mi dveře před nosem. Anebo taška, která pod tíhou učebnic, neustála můj sprint k již zmiňovanému metru a rozpadla se. Když člověk zaspí, ujede mu metro a u toho se mu ke všemu rozpadne taška, plná těžkých učebnic, je to prostě ráno „na nic“.

Když je „na nic“ jenom ráno, není to ještě žádná katastrofa. Samozřejmě, že jsme z toho otrávení, ale máme pořád naději, že dopoledne, odpoledne nebo alespoň večer bude „na něco“, tedy že nebude „na nic“. Mnohem horší je, když je „na nic“ celý týden, pololetí ve škole, celé dětství, nebo celý život. Co teprve když je „na nic“ celý svět.

Musím se přiznat, že pro mě byl svět „na nic“ už mockrát, ale po delší, či kratší době utrpení jsem si většinou uvědomila, že to co je tu „na nic“ jsem já, protože se dokážu jen litovat a musím se pořád užírat něčím, co už bylo a co nezměním. Že se trápím tím, jak moc je svět „na nic“ a nezajímám se o to, co bych mohla udělat pro to, abych i tak mohla být šťastná. Ovšem, že se tohle všechno snadno říká, já sama to dobře vím. Ale ať je svět jakýkoli, ať si je třeba barevný, nebo zamořený škodlivými výpary z továren, anebo ať si je třeba „na nic“, pokud nedokážeme nalézt způsob jak přijmout to, co je a i přes to být v rámci možností spokojení jsme ztraceni, protože jsou problémy, které jako jedinci, ale například i jako stát, nebo národ změnit nemůžeme. Na světě jsou věci, které nedokáže změnit nikdo. Možná že je to „na nic“, možná je to v určitých případech jedině správně. Myslím, že na tuhle otázku nedokážu odpovědět, ani teď ani jindy.

Ale je svět skutečně „na nic“? Myslím doopravdy „na nic“. Podle mě není. Je to jednoduše svět. Někdy je nespravedlivý a krutý, jindy zase úžasný a štědrý. Podle mě je problém právě v tom. Kdyby člověk nikdy nepoznal štěstí, nějaké období krize by ho podle mého názoru nedokázalo tolik rozhodit. Však, zažijeme-li opravdové štěstí, příliš si na něj zvykneme. Hltáme ho plnými doušky jako sladký nektar po dlouhé době strádání, a potom je najednou pryč. Prostě si zmizí, aniž by se rozloučilo a nám se opět nic nedaří, opět jsme smutní, opět jsme sami a svět? Když nám schází štěstí, nebo důvod být šťastní, nemusíme mít ani smůlu, aby byl pro nás svět černobílý, nevlídný a „na nic“.