Smolař

bojím se rozpažit proti větru
aby si někdo ve stejné chvíli nepomyslel
že bych si zasloužil křídla
protože padlými anděly se to ve světě jen hemží

kdybych byl Londýňan
utopím své pochyby v Temži
a v tu ránu mám zase jasno v hlavě

když ale totéž zkusím ve Vltavě
namísto stesku
dostaví se reportéři Blesku
a z intimní chvíle je najednou senzace

ohrnutý límec zimníku
klobouk do čela
a stejně nejsem sám

co se týká štěstí
léta jsem věřil podkovám
trochu také kominíkům
(i když mám všechny bundy na zip)
a hlavně nalezeným čtyřlístkům

herbářů už mám plný dům
a jediné štěstí mi přinesly
když se zřítily ve vteřině
v níž jsem odešel do předsíně

štěstí
možná už je unaveno
a mohlo by si chvíli sednout na tebe
slyším svůj neúnavný vnitřní hlas

není-li právě pod obraz
(což se u něj nedá změřit)
zkusím mu věřit

otřu opocené dlaně
a odhodlaně rozpažuji proti větru
a ... nic

křídla
(na něž jsem v duchu spoléhal)
nikde
což situaci mění rázem

ale co
třeba mi je připnou těsně před tím
než dopadnu na zem