poorevoluční...

čím dál víc pozoruji
jak lidé ochotně polykají
nepodložená tvrzení
novinářské kachny
šeptané senzací
což utápí racionalitu
a zaplavuje vše jako moře
každý šplecht a blábol
si někdo vyloží tak
že má něco do sebe
a protahuje se jako chodba
do nekonečna
černá kočka je zlé znamení
delfín je záhada
a brouk co si válí kuličku
je posvátný
místo aby se pořádně udeřili do hlavy
a začali myslet
in loco parentis
v postavení rodičů...

je to všechno jen noční můra
déčkový filmový horor
špatný vtip?

Delfské orákulum
by mělo dnes sakra potíže
předpovědět zda se objeví
spasitelský mesiáš
nebo jen zmatený
čarodějův učeň
co se potácí
mezi Erosem a Thanatosem
v koktavém proroctví
s nostalgickou touhou
po zeleném ráji
a zoufalou nadějí
že zítřek přinese apokalypsu
nedokáže rozhodnout
mezi vyhlašovanou láskou k lidem
ohrožených katastrofou
a utajovanou touhou po katastrofě...

někdy mám pocit
že čekání ve frontě na mrkev
je spíš delší
a historie se už nedá zvrátit…

což umí snad jen rusští dějepisci…