TRUCUJEŠ, ALE NEŽÁRLÍŠ

Hlavy draků teskně ržály
z okapů střech katedrály,
věže dávno půlnoc bily
a já se vracel z flámu čilý.
Výzorem svým nabubřelým
mi majetnicky pohrozíš.
Zdravím tichem - to, ať nepřestřelím.
Ty trucuješ, ale nežárlíš.

Oči koček mlsně hrály
do rytmu myších rejdů v dáli,
zato ty mé přes skla brýlí
nehybné pod víčky byly.
A odhalené tepny, žíly,
kterým kůže skýtá skrýš,
hněvem množství krve znásobily.
Pořád trucuješ, ovšem nežárlíš.

V nedovřených dveřích vlály
konce kašmírové šály,
trochu chladem zčervenalý
přál jsem si, aby tě ulechtaly.
Příjemný a dokonalý
pocit rozprostřel se přes tvůj kříž,
mrzké nálady ti snad vale daly.
Ještě trucuješ? Ale nežárlíš...

Chvilek pár jsme takhle stáli,
pak ses odvážila blíž,
letmé doteky se za nás na nás smály.
Netrucuješ a nežárlíš.