Vzkříšení

Na Veliký pátek, kdy jaro bylo v plném proudu, odjížděli oba z Brna autem na vysočinu do rodné vesničky. Netuší, jak jejich setkání s rodiči dopadne.
Náhlé křečovité bolesti v podbříšku a převapivě nečekané krvácení ji donutilo vyhledat blízkou okresní nemocnici .
„Jste sice těhotná, mladá paní, ale jedná se o těhotenství mimoděložní, které je už prasklé a krvácíte z něho i do břicha,“ říká jí na gynekologii asistent doktor Svoboda zcela otevřeně. „Musíme vás neodkladně operovat!“
Pro oba manžele opravdu nečekané překvapení. Nejprve velké mlčení. V nenávratnu jsou sny o očekávaném dítěti a současně vnoučátku pro její rodiče! Křečovitě skrčená, přitiskne se pevně k manželovi, obě ruce si tiskne na podbřišek. Je vidět, že má strach před něčím, o čem až dosud nevěděla, s čím vůbec nepočítala a co si ani pořádně nedovede představit. Těhotenství ano, ale mimoděložní a navíc ještě prasklé? Krvácení do břicha? Pro ně oba naprosto neznámé pojmy.

„Musíte, prosím, ještě podepsat, že s operací souhlasíte,“ dodává doktor Svoboda.
„A když nepodepíši?“ tiskne znovu pevně ruce na podbřišek a celé tělo se jí kroutí v bolesti. Lékaři je jasné, že ji zatím nepřesvědčil. Chápe, že se jistě moc bojí, ale pro něho dále diskutovat je pouhou ztrátou času.
Zkusí to tedy ještě jednou: „Uděláme všechno, milá paní, aby se vše zdařilo k oboustranné spokojenosti!¨ poklepává jí povzbudivě na rameno. „Ale čím déle to bude trvat, než začneme, tím bude všechno pro vás i pro nás jenom riskantnější!“ dodává důrazně.

„Když tedy myslíte?“ kroutí se znovu v křečích. Pohlédne tázavě na manžela a tisknouc si jednou rukou podbříšek, nejprve se pokřižuje a potom přece jen podpisuje.
Doktor Svoboda odchází tedy se svým sekundářem Karlem, se kterým má dnes pohotovostní službu, začít se umývat do předsálku operačního sálu. Je odtud dobře vidět, jak ji sestry ukládají na operační stůl, infuze kape, krevní konzerva tu musí být každou chvíli. Profesionální rutina se odvíjí, jako už tolikrát předtím.
Přichází i přivolaný chirurg, aby se ujal své úlohy, v tomto případě jako narkotizér. Je v nemocnici teprve několik dnů. Z univerzitní kliniky, kde byl jako docent asistentem profesora, sem přišel na krátkodobou výpomoc. Zatím si ale nenašel a možná ani nechtěl najít příležitost, aby se představil lékařskému kolektivu ženského oddělení, takže se všichni tři vidí dnes poprvé.

Narkotizér ženského oddělení je totiž na dovolené a tento nově přišlý univerzitní kolega je v pohotovosti pro případ nečekané a neplánované narkózy, kdyby ho potřebovali gynekologové, jako dnes na Velký pátek.

Pozdraví jen letmo. Viditelně z něho čiší klinický odstup k nim, operatérům pouhé okresní nemocnice. Zdá se, že i k narkóze jakoby přistupoval nerad. U vědomí toho, že snad třeba už ji dlouho prakticky nedělal...?

„Prasklá extrůvka, co?“ prohodí k nim jen tak ledabyle a sebejistě usedá na své místo za hlavou pacientky, které nevěnuje ani pohled, natož aby k ní před narkózou krátce promluvil. Divný patron, myslí si oba operatéři a vymění si významné pohledy. Takovéhle pracovní klima tu ještě nikdy nezažili. Asi jim chce dát pocítit svou nadřazenost?

Dříve než zaúčinkuje injekce narkotika, pootočí mladá žena trochu hlavu směrem k umývajícím se lékařům, jakoby s otázkou v očích, zda vše dobře dopadne. Doktor Svoboda na ni povzbudivě mrkne, přitom však koutkem oka sleduje sebevědomého chirurga.

Oba lékaři ukončili mytí rukou a začínají se oblékat do operačních plášťů. Po aplikaci narkotizační směsi do žíly a po počátečních obtížích se zavedením tubusu se docentovi zřejmě už povedlo zavést jej správně do plic. Teď už také pacientka nedýchá samostatně, neboť vzduch se jí přivádí přes kontrolní gumový vak, rytmicky stlačovaný narkotizérem. Zdá se, že je vše v pořádku.

Náhle však Karel téměř zoufale vykřikne: „Vždyť ten tubus přece vůbec není v plicích!“ a ukazuje na vzdouvající se břicho pacientky. Opravdu, začátečnická chyba! Veškerý dosud nafoukaný vzduch proudil do žaludku, místo do plic! Docent stojí udiven, jako přimražený. Pro mladou ženu nečekaně náhlé ohrožení života, její krev nutně potřebuje kyslík pro funkci mozku!

Doktor Svoboda pohotově přiskočí k operačnímu stolu a šetrně odstraní špatně zavedený tubus, z jehož konce kape žaludeční šťáva. Karel se vrhá na její zmodralé rty, aby ji prodýchal z úst do úst, než se tubus očistí a správně znovu zavede. Nedaří se mu to, neboť její ústa jsou plná kyselé žaludeční šťávy, takže u ní dochází k dávivému reflexu a u Karla k nucení na zvracení.
Narkotizér se konečně probere k činu a podtlakovým přístrojem jí horečnatě odsává z úst, aby se tubus mohl znovu zavést. To vše je teď nezbytně nutné, ale bohužel se tím ztrácejí další důležité vteřiny.

Když na krčních tepnách nezjistí žádný puls, provádí chirurg zevní masáž srdce. Ta však nepřináší žádoucí výsledek. Chápe se tedy skalpelu a bez dalšího rozmýšlení protne hrudník v pátem mezižebří vlevo. Do zející rány vloží svou pravici, chráněnou narychlo nataženou sterilní rukavicí a provádí masáž srdce přímo.

Karel mezitím vyčistil pacientce ústní dutinu, správně zaintuboval a dýchá s ní přes kontrolní vak. Doktor Svoboda se ujímá přinesené krve k transfuzi a pohlédne přitom docentovi tázavě do očí. Ten pokývne hlavou na znamení úspěchu a se suverénním uspokojením vytahuje ruku z rány. Srdce tedy znovu funguje. Tím se znovu obnovuje naděje, že tato nešťastná příhoda snad nebude mít obávané škodlivé následky?

Následné odstranění mimoděložního těhotenství není pro gynekology žádným velkým problémem. Ošetření levé plíce, po řezu splasklé, přenechávají chirurgovi. Všichni pak s napětím čekají na okamžik, kdy se pacientka probudí z narkózy. Srdeční činnost, puls, krevní tlak, vše je v pořádku. Dýchá spontánně a pravidelně.

Čekají však marně, bezvládné tělo se neprobouzí! Na dotek reaguje povzdechem, jako by byla jen v povrchním spánku. Když se osloví svým jménem, jen zanaříká. Je doslova zajatá v krunýři vlastního těla, který ji pevně svírá a nedovolí, aby se z něj vlastní silou vysvobodila.

Je jasné, že se jedná o následek docentova nezdařeného úvodu do narkózy. Z nedostatku kyslíku vznikl otok mozku, s kterým nyní mají co činit. Narychlo přivolaný neurolog naordinuje příslušné léky, které se pak ve dne v noci aplikují v infuzích, aby se tento životu nebezpečný stav překonal pokud možno bez škodlivých následků. Z kyslíkové bomby přímo do plic pacientky proudí gumovou hadičkou žívotodárný plyn.

Protože všichni doufají, že koma přece jenom skončí, střídají se i v noci postupně všichni lékaři oddělení v její blízkosti, včetně jejího manžela. I docent přichází na vizitu, vůči gynekologům nyní znatelně vlídnější.
Zkušebními reflexy se docílí ale jen toho, že pacientka bolestivě vzdychne a zanaříká. Její duše je jakoby uzavřena za dveřmi vězení, které se nedaří odemknout.

Třetího dne ráno, v den velikonočního Vzkříšení, dochází přes všechno léčebné úsilí lékařů k tragickému konci jejího mladého života: spontánní dýchání a srdeční činnost se v důsledku nezvladatelného mozkového otoku definitivně nedají obnovit.
Do rodné obce ke svým rodičům dojela, ale jenom na vlastní pohřeb.
*

Celá záležitost se projednávala na každoročním celostátním shromáždění krajských gynekologů v Praze. Byla zařazena do skupiny operačně-anestesiologických příhod.
Kde nebylo žalobce, nebylo ani soudce...