Květa

Seděla v trávě
čekajíc na bolest,
přivedla na svět
překrásnou ratolest.

Hned spjata s přírodou,
jen dotkla se světa
a tak vskutku příznačně,
říkají jí Květa.

A když hledí do zrcadla,
tak vzpomíná na matku,
žel krom stejných očí,
nemá na ni památku.