Rendez-vous

trochu delší, cca tři strany.
» autorka: Chiquitat
Rendez-vous

I.

Ještě jednou pohlédla do zrcadla a po chvilce přemýšlení nanesla na rty ještě trochu lesku, který vzápětí nervózně oťupkala papírovým kapesníčkem. Díky tlumenému osvětlení, které záměrně využívala při líčení, aby jí jasné zářivkové světlo nepřipravilo už předem o všechnu odvahu, vypadala téměř mladistvě. Vějířky vrásek kolem očí zůstaly sice lehce patrné, ale nepůsobily ztrhaným dojmem jako na denním světle - spíš jako přívětivé vrásky od smíchu. Navíc v restauraci, kam se dnes večer chystá, si dávají záležet na důvěrné atmosféře - další známka dobrého vkusu jejího partnera pro dnešní večer.

Popravdě nečekala, že by jí takový mladíček pozval na schůzku do jedné z nejdražších restaurací v Paříži, ale když už jsme u toho, nečekala, že by jí vůbec někdo někam ještě zval.
Když se setkali poprvé, seděla sama v kavárně na Rue de Mogador, popíjela laté a snažila se vypadat, že je naprosto spokojená - sebevědomá bohémka zabývající se psaním nebo možná fotografováním, a sbírající po kavárnách inspiraci pozorováním ostatních návštěvníků a cvrkotu ulic. Ve skutečnosti byl úsměv, se kterým volala obsluhu, příliš křečovitý a její nalíčení až příliš precizní, než aby vypadala jako relaxující umělkyně. Spíš se podobala podivínce, která nemá nikoho, s kým by mohla něco podniknout.

Robin seděl u stolu v rohu a nejprve se jí zdálo, že jeho oči zalétají k jejímu stolu spíše náhodně - seděla v linii, která vedla od jeho stolu k oknu. Když se na ní ale pousmál, došlo jí, že ten mladík s rozcuchaným účesem se o ni skutečně zajímá. Samozřejmě okamžitě zrudla a znervózněla, nevěděla kam s očima, jestli se přece jen neplete, nechtěla se ztrapnit, vystrašit ho, opětovat zájem příliš okatě ani zachovat se příliš chladně. Zhluboka se nadechla a v duchu si řekla:"No a co...je spousta mladých kluků, co letí na starší ženy..dnes je to svým způsobem moderní...uklidni se" a usmála se nesměle nazpět.
Za chvíli se mladík zvednul. "Škoda , že už odchází", pomyslela si. Ale místo toho zamířil k jejímu stolu.
"Nezlobte se, ale všiml jsem si že zde sedáváte sama. Nevadilo by Vám, kdybych Vám pro dnešní odpoledne dělal společnost?" usmál se na ní. "Jmenuju se Robin", dodal.
"Ale vůbec ne, klidně se posaďte, dáte si ještě kávu?" dokázala odpovědět kupodivu klidným tónem a zvedla prst směrem k baru, kde stála mladá servírka.
Strávili dvě hodiny zajímavým rozhovorem. Ukázalo se, že Robin je skutečný fotograf a že studuje fotografii a design na univerzitě. Byl dokonce ještě mladší než vypadal, protože přeskočil třídu - tento rok promoval a bylo mu pouhých 23 let. "Mohla bych mít skoro syna v jeho věku" napadlo jí trochu bláznivě a docela si tu myšlenku užívala.

To bylo před čtrnácti dny a od té doby měli dvě další schůzky - jednou se byli projít po Marché aux fleurs et aux oiseaux de Paris, kde obdivovala pestrobarevné ptáky v klíckách a stovky nejrůznějších květin, a podruhé jí vzal na večeři do malého bistra s italským jídlem, kde měla ty nejúžasnější gnocchi s omáčkou z mladých hříbků.
Dnešní večer ale byl speciální - secesní restaurace Maxim's, kde večeřel dokonce i Marcel Proust, vykládáná tmavým dřevem, tak vyzdobená, že to skoro bere chuť k jídlu, osvícená jen tlumeným světlem rozkošných lamp stylizovaných do podoby secesních květin, jídlo, za které její společník zaplatí astronomické částky - nikdy by nečekala, že se něčeho takového dočká a zároveň jí bylo jasné, že to je ta noc, kdy jejich setkávání postpoupí na další úroveň. Nedělala si nikdy iluze ohledně účelu jejich vztahu - zajíčci neloví starší ženy aby s nimi zakládali rodiny, chtějí si užít zajímavý sex se starší ženou a vytahovat se pak před kamarády a mladšími děvčaty.
Přesto že tohle věděla, Robin se jí ale přesto zdál jiný - tichý, vzdělaný, nikdy nemluvil o spolužácích nebo vrstevnících, zdálo se, že většinu volného času věnuje studiu a fotografování. Zajímalo by ji, kde vzal peníze na tak nákladnou večeři, nikdy ho neslyšela mluvit o žádné práci - rozhodně ne o běžných brigádách, které chlapci jeho věku mívají, například v Mc Donalds nebo v supermarketu.

Naposledy si upravila vlasy stočené do umného drdolu - temné, husté, lesklé vlasy zůstávaly její poslední opravdovou chloubou. Zdědila je po svojí mamince, která byla napůl indiánka z Guatemaly a do Francie se přestěhovala po druhé světové válce z Ameriky, kde se seznámila s tatínkem. Ten pocházel z rodiny imigrantů, kteří uprchli před nacisty hned jak získali moc v Německu a byl jediný, kdo se vrátil na starý kontinent.
Setkali se na Rue Royale a Robin vypadal úchvatně, vysoký a štíhlý, s vypracovanou postavou a chlapeckým výrazem. Trochu se zastyděla, když ho tak uviděla, protože jí náhle došlo, jak viditelný musí být rozdíl mezi nimi dvěma.
"No co", řekla si. "Prostě jsem bohatá rozmazlená panička, která si pro pobavení vyjde s mladým mužem - takhle to aspoň všichni uvidí, nemám se přece stydět za to, že o mně stojí mladý hezký muž". Spíš kluk, dodala jedna její část, ta která ji vždy zrazovala od všeho nekonvenčního a všeho, co by ji mohlo ztrapnit.
Večeře probíhala úžasně. Tlumený hovor, cinkání skleniček, nevtíravá vůně rozpečených bagetek s bylinkovým máslem podávaných k exotickým předkrmům. Robin byl úžasně pozorný a zdálo se, že ho zajímá snad každý aspekt jejího života. Ptal se jí jeké má přátele, jak často se stýká s rodinou, jací jsou její sousedé. Ani si v té záplavě zájmu nevšimla, že všechny její otázky přechází bez povšimnutí.
Chvíli před odchodem se omluvila a odešla na toaletu. Lehce se jí motala hlava, asi neměla pít to šampaňské. Podívala se do zrcadla a v blýskavých odrazech měkkých světel připadala sama sobě dnešní večer tak nějak mladší a krásnější. Chvíli pozorovala vlastní odraz, hru světel na dlouhých řasách, a přemýšlela o tom, jaká bude asi dnešní noc. Bude Robin tak galatní a zároveň rozhodný jako je na veřejnosti? Tajně doufala, že ano. Na starší ženu nebyla až tak zkušená a obávala se, že svého mladého partnera zklame.
Robin už na ní čekal u kabátů. Pomohl jí do něj a odvedl ji do připraveného taxíku. Zdálo se, že má vše perfektně naplánované. V autě se políbili. Jeho dech byl i po jídle příjemný a ona s překvapením zjistila, že je rozechvělá jak puberťačka na maturitním plese.
Vůz je vezl daleko, až za město, do malého domku stojícího téměř osamoceně, kus od ostatních domů v malém satelitu. Všude bylo prázdno a dům vypadal podivně zchátrale - nehodil se k Robinově okázalému nezájmu o peníze. "Ale možná je to nějaká umělecká věc, že mu na těhle věcech nesejde", pomyslela si.
Uvnitř to vypadalo, jako by tu dlouho nikdo nebyl - prach na schodišti, zatuchlý vzduch. Ale když vystoupali po rozvrzaných schodech do prvního patra, uviděla přívětivé světlo linoucí se z útulné ložnice. Na podlaze a na velké nastlané posteli byly rozházené plátky rudých růží. Na komodě, parapetu a podlaze stálo asi deset napůl vyhořelých svíček. Musel to připravit, ještě než jel na večeři.
"Robine, páni, to je překrásné" vydechla s rozzářenýma očima.
"Jsem rád, že se ti to líbí", odpověděl. "Počkej tady, donesu ještě šampaňské".
"Nevím, asi bych už neměla, motá se mi trochu hlava" usmála se omluvně.
"Ale nesmysl, dáš si ještě trochu a bude ti líp, uvidíš" mrkl na ní lišácky a zmizel ve dveřích. Posadila se zatím na postel a zula si boty.
Bohužel nelhala, hlava se jí točila mnohem víc než by usuzovala po dvou skleničkách. Ale asi je pravé šampaňské silnější než levné náhražky, které si příležitostně kupovala ona. Popravdě jí ani tolik nechutnalo, bylo příliš suché. Doufala, že se Robin ukáže nejlépe s lahví polosuchého Bruta. Po tom by snad neměla takovou žízeň, jazyk se jí úplně lepil na patro.

Robin se vrátil se dvěma skleničkami v ruce, jednu jí podal, svojí odložil na komodu a zamknul dveře. Přišel blíž, posadil se na postel vedle ní a počkal až se napije. Pak si s ní připil ještě jednou, vyprázdnil celou svojí skleničku a povzbudivě se na ni usmál. Nervózně mu úsměv opětovala a donutila se také dopít. Kouzlo okamžiku si v tu chvíli vůbec neužívala tak, jak si doma představovala. Všechno bylo sice dokonalé - růže, svíčky, krásný chlapec - ale jí se točila hlava a viděla lehce rozmazaně. Když zašeptal "Pojď ke mně" a políbil ji, slyšela jeho hlas jakoby z vnitřku sudu. Navíc zjistila, že má zdřevěnělé údy a dokonce i jazyk, nemohla ani jeho polibek pořádně opětovat.
Nezdálo se ale, že jemu by to vadilo. Po vášnivém polibku přesunul své rty na její krk a zlehka ji kousl. Zřejmě ale neodhadl jakou má síli, protože to celkem zabolelo. Zároveň ji chytil pevněji a jednou rukou jí vjel do vlasů. Zvrátil jí hlavu dozadu a obnažil ušní lalůček, do kterého jí kousl také. Neuvolnil ale vzápětí stisk a najednou ucítila i přes alkoholový opar pronikavou bolest. Vyjekla, odtáhla hlavu a chytila se za poraněné ucho. Nahmatala něco teplého a vlhkého. Jako v tranzu se pokusila zaostřit na konečky prstů, které byly temně rudé, ale mozek jí odmítal poslouchat. "To nemůže být jen šampaňským", pomyslela si, když v tom zahlédla Robinův úsměv. Se rty od krve vypadal jako by měl nějakou bizarní rtěnku a jeho výraz připomínal spíš vlčí škleb.
"Panebože on mě nadrogoval" byla její polední myšlenka před tím, než se jí znovu zakousl do krku.

II.

Philippe Briand seděl ve své oblíbené kavárně a prohlížel si kolemjdoucí ženy. Mladému pohlednému muži pohrával na tech lehký chlapecký úsměv. Těšil se až si ve své domácí temné komoře vyvolá svoje nejnovější fotografie. Tenhle víkend byl poněkud náročný - musel uklízet skoro celý dům potom, co zapomněl zamknout dveře a jeho zvířátko mu zaneřádilo celé schodiště a půlku obýváku, než ho na půlce cesty k domovním dveřím konečně chytil. Bránilo se, kopalo, škrábalo, dokonce se snažilo i kousat. Ta vzpomínka vyvolala na Philippově tváři nový úsměv. To s tím kousáním byla chyba, jak si posléze zvířátko jistě mnohokrát uvědomilo. Na kousání je tady on. Každopádně podruhé už tak školáckou chybu neudělá. Když si jen představí, že by celý projekt mohl skončit neúspěchem kvůli takové maličkosti...po tváři mu přelétl stín.
Bylo to přesně tak, jak mu vždycky vštěpoval jeho otec - dokonalost se skrývá v detailech. Vštěpoval tuto zásadu svému synovi po celých 17 let než zemřel na otravu krve. Každičký den nedbalý synek opomenul nějakou drobnost v zadaných úkolech - prach nevymetený zpod postele, zapomenutá svorka v košíčku na tužky, kolíčky na prádlo shrnuté v sáčku, místo aby byly jeden vedle druhého nacvakané na úhledně nastříhaných proužcích kartonu, sloužících právě k tomuto účelu.
"Potřebuješ se více soustředit, Philippe! Potřebuješ klid na soustředění" říkával v takových případech otec, než zamknul Philippa do vlhkého sklepa pod schody. Den, noc, někdy celých 24 hodin dělaly chlapci ve tmě společnost dvě krysy. Zezačátku ho bolestivě kousaly. Musel do školy nosit dlouhé rukávy, aby nebyly vidět stopy po krysích zubech. Ale Philippe se skutečně naučil myslet na detaily. Schovával si pod oděvem kusy jídla a když ho otec zavřel do sklepa, dával ho krysám. Našel i v knihovně knihu o tom, jak si dříve vězni ochočovali škůdce v kobkách, kde byli zavření, takže jim posléze místo utrpení přinášeli rozptýlení a dokonce někdy i radost, když byl trest dost dlouhý a zvířátka začala svému "cvičiteli" projevovat příchylnost. Bylo to zajímavé čtení a na detailu skutečně velmi záleželo.
Trvalo to tři roky, ale krysy se staly Philippovými mazlíčky. Měly dokonce jména a přiběhly na zavolání. Žádné kousance. Poté, co snědly jídlo, které jim přinesl, se schoulily u jeho těla, zavrtaly čumáky pod ocas a spaly. Philippe jim vyprávěl příběhy.

Pak ho jednou uslyšel otec, jak si povídá s krysami. Nedal na sobě nic znát. Nic neřekl, ale musel ho slyšet, protože napříště, když Philippe vešel do sklepa - bylo mu sedmnáct let a hravě by otce přepral, kdyby se mu do sklepa nechtělo - našel v rohu vlhké místnosti zbytky byrevných granulek a za dveřmi ležela dvě tuhá tělíčka. Zřejmě se zvířátka v posledním tažení pokoušela dostat ke svému páníčkovi, aby jim pomohl.
Philippe seděl ve tmě naprosto klidně a myslel na detaily. Pár dní na to, když se jeho otec rozhodl vyrobit si novou poličku - truhlářství bylo jeho koníčkem, protože v něm, jak sám s oblibou říkal, záleží na preciznosti - rozpustil zbytky granulovaného jedu a velice pečlivě jím potřel každý nástroj, hřebík i hranu dřeva. Jeho otec byl velmi dobrý matematik, jeho plány a měření vždy přesně seděly, ale s nářadím byl trochu nešikovný - skoro pokaždé si způsobil nějaké menší zranění nebo aspoň záděru.
To, že jed nebyl dostatečně koncentrovaný a jeho otec nakonec zemřel na tetanus, Philippovi absolutně nevadilo. Přišlo mu svým způsobem jako ironický triumf, že i ten nejdetailnější plán občas selže. Navíc otec udělal osudovou chybu, když se neřídil vlastní zásadou - nemyslel na to, aby zkontroloval záznamy svého očkování a zjistil, že je potřeba objednat se na očkování proti tetanu.
Při těchto vzpomínkách Philippovy oči bloudily po kavárně, ale stále se vracely k ženě u okna. Uvědomil si, že ji tu vidí už poněkolikáté. Měla krásné husté vlasy a labutí šíji, která vůbec nekorespondovala s jejím předčasně zestárlým a nervózním obličejem. V Philippovi uzrálo rozhodnutí. Bude si samozřejmě muset na nějaký čas najít jinou kavárnu, ale to vůbec nevadí.
Napříště, když se jeho oči setkaly s pohledem nervózní ženy u okna, chlapecky se na ni usmál.
Tipů: 4
» 27.03.13
» komentářů: 2
» čteno: 784(15)
» posláno: 0


» 01.04.2014 - 07:56
moc hezké, příjemně se to četlo, děkuji
» 18.05.2014 - 14:35
Kerberus88: mám o tebe a z tebe strach :D

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Moře | Následující: Jarní klavír

© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.