O LIDSKÉ DUŠI

Co říci v anotaci. Je to pravdiví a upřímné doznání- bez vychloubačnosti
» autor: Jan Maren
Fejeton 1732013


O LIDSKÉ DUŠI


K tomuto fejetonu mne inspirovala báseň básnířky Marcelky (CULIKATA) ÚSTA V OBALU a komentář k ní básníka Vladimíra (Špáďa), který k ní napsal :

"Slova by měla kráčet
tou naší cestou rázně.
Pak odfouknou i mráček,
naplní duše prázdné.

Namítl jsem něco, přesně si již znění nepamatuji, ale to není podstatné, a Vladimír mi odepsal : „ Jene, záleží jak si duši s dírou vysvětlíš. Já měl na mysli touto metaforou, lidské duše, kterým NĚCO schází, a po NĚČEM v nich zeje díra. A dodal :
Což třeba takhle :

Slova by měla kráčet
po téže cestě s vírou.
Pak odfouknout i mráček,
naplní duše s dírou.

Ale to mohu namítnout zase i já, že žádná duše není zcela prázdná. Mohl bych vymýšlet další variace rýmů, např. „ děravou, bolavou“ Tolik Vladimír.
Nebyl jsem zase spokojen s jeho definicí lidské duše a Vladimír mne vyzval, abych tedy o lidské duši napsal fejeton, jak to vidím já. Slíbil jsem to, ač nejsem žádný psycholog či psychiatr, ale ti toho o lidské duši a její podstatě také mnoho neví. Zvláště psychiatři podávají duševně nemocným prášky a tablety, ale ty nemohou duši léčit, nanejvýš zmírnit symptomy nemoci. Jedno si však nepřeji : Aby si čtenáři mysleli, že se vychloubám se svými znalostmi, - to rozhodně ne. Ale měl jsem to štěstí, že jsem měl pár duševních zážitků a spoustu volného času ke studiu všech světových náboženství, protože jsem se pídil po vysvětlení těchto nezvyklých zážitků.. Studoval jsem 4 roky jako samouk Buddhismus, čínský Taoismus, hinduistickou tantru jogu, hindiusmus, japonský zen-buddhismus, tibetskou Knihu Mrtvých , islám (korán) protože jsem žil plné tři roky mezi samými muslimy a od základu změnil mé názory na toto snášenlivé a moudré náboženství. Mohamed hlásal jak snášenlivost ku křesťanskému, tak i židovskému náboženství.Ani jeden z mých přátelů muslimů nebyl agresivní fundamentalista a vysvětlili mi mnohé, o čem má průměrný Evropan jen zkreslené a nepravdivé představy. Četl jsem také staré egyptské náboženství a podle nejnovějších poznatků egyptologů nebyla to víra v mnohobožství, ale v jediného Boha, která měla mnoho aspektů Boha a božských atributů jako hinduismus. Nakonec jsem se vrátil ke křesťanství, i když vím, že ze svatých písem bylo velké množství vypuštěno kolem roku 420 n.l. na nikejském sněmu biskupů. ( tzv. Apokryfy, kterí jsou dodnes drženy v tajnosti ve vatikánském archivu. Do bible byly přijaty jen ta evangelia, která potvrzují jedno druhé.) Přesto se některé z apokryfů dostaly na světlo Boží a já je četl. Existuje dokonce i Evangelium Maří Magdaleny, které se mi bohužel nedostalo do ruky. Prorok Mohamed řekl svým stoupencům, aby nic nezáviděli křesťanům, protože nemají celé Písmo Svaté. A na tomto místě bych se rád zmínil o jedné větě z Ježíšovo Kázání na hoře, kde řekl :
„ Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské.“
Slyšel jsem mnoho špatných názorů o tomto výroku, ve smyslu, že jsou tím myšleni prosťáčci, hlupáčci a pod. Filozof Paul Brunton mi to vysvětlil, : Jsou tím myšleni ti, kteří po duchu touží, protože cítí chudobu jejich duše. Tady dávám Vladimírovi za pravdu : Jsou to ti, kterým NĚCO schází, po NĚČEM v nich zeje díra. Nikoli však v duši, ale v mysli. Duše je vždy dokonalá, - i tehdy, když o ní nic nevíme. Buddhismus a tantra joga definují duši jako naprostou prázdnotu, nicotu, Nirvanu. Paradoxně je tato prázdnota duše zdroj trvalého, neskonalého štěstí a poznání sama sebe a božské jiskry v člověku. Osvícený filozof Paul Brunton (1900-1983) napsal, že žádný osud, žádné utrpení, žídný negativismus nemůže vstoupit do této prázdnoty duše, která došla naplnění. A že je to jediný účel a smysl života. Proto přicházíme znovu a znovu na svět, dokud tohoto naplnění duše, to jest vyprázdnění od sobeckého a omezeného Já, nedosáhneme a že tato cesta čeká jednou na každého člověka. On sám tohoto osvícení dosáhl, v Indii, za pomoci svého guru, duchovního učitele. Bylo jich více : Jakub Böhme, prostý německý švec, Bhagwan, Khalil Gibran, W. Shakespeare, Mona Lisa, filozof, básník a spisovatel Američan R.W. Emerson ( 1801-1883) a jiní a jiní.
„ V domě Otce mého jsou příbytkové mnozí.“

řekl Jeříš. Naše církve chybují, když vyzývají své věřící, aby následovali cestu Krista. Ne každý se rodí prorokem a zakladatelem nového náboženství. A jistě si nikdo nepřeje, zaplatit za své vnitřní přesvědčení životem. Ježíš řekl : „ Kdo se vzdá svého života, najde jej, kdo jej chce podržet, ztratí jej.“ Tím však není myšlena fyzická smrt, ale duševní obroda, člověk se vzdá svého sobeckého, omezeného Já a dojde tak k poznání sama sebe. Mohamed řekl, že po něm již žádný prorok nepřijde. To však neznamená, že by cesta do ráje byla pro ostatzní zarubaná – je mnoho různých příbytků. Literární vědci se dodnes hádají, zda Wiliam Shakespeare napsal sám všechny svá dramata a jsou toho názoru, že autorů muselo být více. Není to pravda, básnířky a básníci, napsal je sám, jeho nesmírně tvořivý duch a texty mu diktoval sám Pámbu. Vezměte si za příklad některé básnířky a básníky na libres, - jak bohatá a obsáhlá je jejich tvorba. Ve viktoriánské Anglii nesměly mladé dívky Shakespeara vůbec číst. Zamyslíme-li se na jeho díly, zjistíme, že doplňují vyňatá evangelia z bible – ve smyslu pravdivosti a také erotiky, kterou by naše církve nejraději vymýtily ze života. R.W. Emerson studoval theologii na Harvardské universitě a stal se pastorem unitářské církve, aby posléze pověsil své povolání na hřebík a stal se nezávislým spisovatelem a přednašečem (lecturer), protože přestal věřit na církevní dogmata. Napsal mimo jiné :

„ Šťasten je člověk ten, který unikl obvyklé náboženské výchově“ a „ Bůh staví své svatostánky na ruinách náboženství. „

Došel také osvícení a napsal, že cesta k poznání své duše a trvalému štěstí je jeho talent, nadání :

„ O čem si tvé srdce myslí, že je velké, je velké. Věř sám sobě, svým vnuknutím a myšlenkám, kostky duše padnou vždy na správnou stranu a duši je možné věřit až do konce. „

Pro své „ kacířství nesměl vstoupit plných 20 let na půdu své Almy Mater, aby jej posléze Amerika vyzvedla jako velkého ducha a uznala jej, poté co jej uznala cizina. Jeho knihy byly v carském Rusku přeloženy do ruštiny, ale kdo byl přistižen, že je čte, šel na Sibiř. V Německu byl donedávna zcela neznám a nepřeložen. V nás Evropanech stále ještě přežívá poddanost vrchnosti a systému, režimu. Nikdo není prorokem ve své vlasti – ač Emerson předpověděl, že se příští válka povede také ve vzduchu a předpověděl vznik OSN, dlouho před tím, než bratři Wrightové udělali pár skoků letadlem a Organizace Spojených Národů byla založena.. Básníci jdou vždy před dobou, milí přátelé. Věřím v Boha, ale neodsuzuji žádného bezvěrce a neznaboha. Český národ byl vždy národ kacířů, který měl na náboženství své vlastní názory. A to je v nejhlubším pořádku.

Ale dost té šedivé teorie, nechci psát už o tom, co jsem vyčetl z knížek, ale mé vlastní duševní zážitky. Dva postačí. V mládí jsem potkal opravdovou lásku. (Bylo mi 26 let a v Boha jsem nevěřil, vedl urputné debaty o Jeho jsoucnosti se svým otcem, který na něj začal věřit také až ve svých 40 letech, v koncentračním a vyhlazovacím táboře Mauthausen. Rouhal se mu a spílal mu, když se znenadání v jeho srdci rozhostil mír a nádherný klid a vnitřní hlas mu pravil, že přežije a vrátí se ve zdraví k rodině.)
Dny naší lásky byly plné smíchu a pláče a dívka mi jednou posmutněle řekla : „Možná že to, co hledáme, ani neexistuje.. . „ Ano, hledali jsme ztracený ráj mezi ženou a mužem – a já věřil, že existuje. Meditoval jsem denně a jednoho dne, jako by se otevřela vrátka do duše a já viděl, že je tam skryto množství dosud nenapsaných básní ale také potoky pláče. O nějaký čas později se vrátka otevřela podruhé a já cítil v duši obrovskou prázdnotu a takové blaženství a štěstí, jaké jsem dosud nikdy nezažil a od té doby také ne. Ta prázdnota nebyla naprosto nic postrašujícího, naopak. Bylo to nesmírné štěstí při plném vědomí, ale trvalo to jen pár vteřin. Nezapomenu ten zážitek ani na smrtelné posteli. Začal jsem také věřit v Boha. O telepatických zážitcích nemluvě, bylo jich značné množství. Nepřipadalo mi to nějak divné, ale zcela přirozené že je máme. Nevím, kolik kilometrů je z Bubenče, ke jsem bydlel, do Vršovic, kde bydlela se svými rodiči ona Jednoho odpoldne jsem cítil vnitřní nutkání, abych se za ní rozjel. Váhal jsem a meškal, protože si zakázala, abych za ní k jejím rodičům jezdil. Nic jsem nenamítal, protože jsme oba pracovali ve stejném závodě a viděli se tedy denně. Posléze jsem se přece jen rozjel. Dívala se z okna v přízemí a měla uplakané oči. Řekla : „Jdeš s křížkem po funuse.“ a tak jsem věděl, že jsem se zbytečně omeškal. Na nic jsem se neptal a dodnes nevím, proč plakala, ale potřebovala mne. Četli jsme si také myšlenky a ona pokaždé říkala : „ Už mi zase kradeš myšlenky ?“ Většinou si člověk nechává své myšlenky pro sebe a nedává se rád na pospas, ale to v lásce neplatí, je-li upřímná do krve – a ta naše byla. Pracovala ve vyvolávání sít v sítotisku a měla ruce celé hnědé od chemikálií. Napsal jsem jí báseň, kterou si dodnes pamatuji :
Nos máš sice trošku
jako hrušku,
ležící si tiše na ošatce
tvého obličeje,
ruce vojáka
jenž denně čistí pušku.
Když tě ale spatřím,
kráčím téměř vratce,
neboť oči tvé
jsou laskavé a čisté. . .
Po 30 letech jsme si začli dopisovat a já brečel nad každým jejím dopisem a přiznáním lítosti, že se se mnou rozešla a zfušovala si manželstvím celý život. Napsala mi : „ Tys už byl tehdá filozof a já mladé tele.|“ To uznání bylo pro mne víc, než kdyby mne za filozofa uznával celý svět. Brečel jsem tak usedavě, až jsem si náhle uvědomil, že pláču ty potoky pláče, které jsem tam kdysi viděl v mládí skryté v duši, srdci. Nakonec jsem abruptně a s hrubým slovem přestal psát, příliš to bolelo.
Tak to by byl v kostce můj fejeton O LIDSKÉ DUŠI. Moc toho nevím a jsou jistě jiní, kteří mají větší duševní zkušenosti než já. Věřím spolu s panem Emersonem, že cesta ku štěstí leží v jeho talentu, nadání, hřivně, kterou by měl rozmnožovat, kterou dostal od Přírody, Prozřetelnosti, od sudiček, od Boha. Ať už to člověk nazývá jakkoli, ten Duch Vesmíru, rozumí všemu. Nejbližší možná rozumová představa, kterou si člověk může o Bohu učinit je ta, že je to nesmírná vesmírná na výsost inteligentní síla, která prolíná celým vesmírem a každý člověk má v sobě její jiskru, kterou Paul Brunton nazývá Nadjá (overself) a já velvyslancem Božím. Je to on, který nás trestá za naše provinění a hříchy, nikoli Bůh. Bůh miluje své děti bez rozdílu, i vrahy a zločince a jeho zástupce v nás dohlédá na dodržování Božích zákonů a trestá každý přestupek. Bůh, jako slunce svítí stejně na záhon květin jako na kupku hnoje.
„ Co jste vydali do světa, vrátí se k vám ve stejné minci jako bumerang.“
Nezapomeňte, milé básnířky a básníci, že v každém z vás je Boží jiskra, stvořená k obrazu Božímu a že je to vlastně Kdosi Vyšší než vaše Já, který píše vaše básně. Vy je dáváte jen na papír. Ať už věříte v Boha či ne. Chtěl bych se ještě zmínit o slovech Paula Bruntona : Nestyďte se za své slzy, nechte je všechny téci. Přinášejí moudrost.

Váš Jan Maren, který si nemyslí, že je moudrý. Měl jen pár nezvyklých duševních zkušeností. A dva duchovní učitele-filozofy, kterých si dodnes váží. To je vše. HOWGH.
Motto: „ Let them rave.
Thou art quiet in thy grave.
Překlad :
Nech je zuřit v jejích zlobě.
Ty jsi tichý ve tvém hrobě.
(R.W. Emerson)

(pozn. Básník Emerson tím nemyslel hrob
jako takový, ale vnitřní i vnější samotu,
o které napsal celou jednu knížku esejí :
„Society and Solitude „ -
Společnost a samota. ) Ti, kdož samotu nesnesou, neví
co pro růst duše ztrácejí. Mluvím ze zkušenosti.
Žil jsem 3 roky ve vnější samotě, vzdálen od lidí,
uprostřed panenské přírody,
a poté 30 let v dobrovolmě zvolené
vnitřní emigraci. V městečku, kde žiji i nyní.

MEMENTO MORI


Máš v mysli samé šedé zádrhely ?
Ty jenom skutečná láska zase bělí.
Stále je otevřena skříňka Pandořina,
a nové tresty znovu na lidstvo plivá.

Kupříkladu peep-show a sex po telefonu,
a ti co věří, jdou za hlasem zvonů.
Však ani tam není žádná útěcha,
za Zlatým teletem mnohý z nich poté spěchá.

Korupce, úplatky, daňové úniky,
a k tomu jalové politické křiky.
Život je jako kolo, jak věčný kolotoč,
člověk se marně ptá, proč jen proč?

Panta rei – vše v životě plyne jako řeka.
Jediná jistota –že smrt na člověka čeká.
Nežijem jenom jednou, jak si mnohý myslí,
a sobecký je, jen si jak křeček syslí,

a neví, že za každý hřích čeká trest.
Ty však, milý příteli věř, že Bůh JEST !
A Boží jiskra v Tobě uděluje tresty.
Ach, jaké jsou ty správné cesty ?

Nedělej jiným, co nechceš aby oni dělali Tobě,
a budeš klidně odpočívat i ve tvém vlastním hrobě.

Jan Maren
Tipů: 25
» 18.03.13
» komentářů: 14
» čteno: 1813(38)
» posláno: 0


» 18.03.2013 - 09:53
T
» 18.03.2013 - 12:15
Skláním se s úctou k této větě:
"v každém z vás je Boží jiskra, stvořená k obrazu Božímu a že je to vlastně Kdosi Vyšší než vaše Já, který píše vaše básně".
Skladatel Antonín Dvořák vždy na konci svých hudebních děl napsal "Díky Bohu", protože byl o tomto své božím daru přesvědčen. Nebýt boží milosti, nikdy bych žádné dílo nenapsal, tvrdil pokaždé.
Děkuji i tobě za skvělé připomenutí. ST
» 18.03.2013 - 14:43
... měli bychom asi více dát na svůj 6-tý smysl.. víc ho poslouchat a řídit se jím....
ST
» 18.03.2013 - 16:16
...
Je duše lidská
tak jako voda:
z nebe se snáší,
k nebi se zvedá
a znovu dolů
zas musí k zemi
věčnou změnou.


Člověk a duše...
ač bych sice mohla se i vyjádřit svým selským rozumem, přeci jen raději využiji verše Goetheho

Říše hodnot

Pouze člověk má moc,
aby nemožné proved:
on rozeznává,
volí a soudí,
okamžiku
zná trvání dodat.

On jediný smí
dobrého odměnit,
ztrestat zlého,
smí léčit a zachraňovat,
vše bludné a těkavé
prospěšně pojit.

*
a to je dar, který jsme dostali všichni, jen jej nesmíme zneužít pro zlo
*

O posledních věcech

Když v nekonečnu splynutí
Se při návratu téhož naplňuje míra,
Tisícinásobné klenutí
Se velkolepě uzavírá.
Tu životní rozkoš a vábení
Vždy s rozechvěním pocítíme znovu
A všechno naléhání, kroužení
Je věčný klid a pokoj v Bohu.

Goethe*
» 18.03.2013 - 19:18
krizekkk
Honzo, je to dlouhé povídání. O životě.
Já bych něco takového napsat neuměl. Vážně. ST Jiří
» 18.03.2013 - 23:02
vavaoko: staranna: myšlenka pouhá: Lota: krizekkk: Díky za přečtení, milí přátelé - člověk by se měl dělit o to, co dostal od Boha darem - jako třeba básně - což vy děláte.
» 19.03.2013 - 18:05
Milý Jene, už po x-té pročítám a určitě se ještě mnohokrát vrátím. Máš opravdový dar Boží, který navíc rozdáváš, ba co, házíš plnými hrstmi. Já děkuji Bohu, že mi dal možnost Tě zde potkat.
» 19.03.2013 - 22:01
Jeníčku jsi moudrý muž, vím docela jiStě, že se k tomuto dílku ještě párkrát vrátím, neboť mě velmi zaujalo a skláním se, takto by to málokdo dokázal napsat.Díky za to, že jsi, že jsme Tě měli možnost poznat a že nám dáváš možnost, abychom mohli číst takovéto perly.Jinak poslední větu-nedělej jiným, co nechceš aby oni dělali tobě-používám velmi často...
» 23.03.2013 - 00:30
Díky, Jene, že sis k sepsání své úvahy našel všem nám tak vzácný čas a podařilo se ti v ní zachytit na "papír" či spíše do slov, cos doposud nosil jen v hlavě...

Objevil jsem v tvých úvahách a názorech plno zajímavých myšlenek a pasáží...

Ať ti to dál nejen píše, ale i pálí tím správným směrem...
» 04.08.2013 - 11:47
Hodně moudrých slov na malém prostoru. Myslím si, že pokud člověk úplně neotupí, tak se ptá celý život, hlavně sebe. U mě slovo "proč" je jedno z nefrekventovanějších. Jen málokdy najdu odpovědi. K mnohým mým proč jsi mi asi ukázal cestu, díky. Najdu-li, nevím.
» 19.12.2013 - 20:24
Smekám, díky za krásný zážitek ST.
» 24.01.2014 - 23:47
paráda...ikdyž v boha už nevěřím....
» 17.07.2014 - 16:21
jak PŘESNĚ spadá toto do kategorie "fejeton"???
» 17.07.2014 - 16:25
ještě dodávám: Fejeton (z franc. feuilleton respektive feuille [fœj] = lístek), či též poznámka pod čarou, v češtině také tzv. podčárník, je specifický publicistický žánr, obvykle používaný v tisku jako protějšek k hlavním článkům. Vtipně zpracovává zdánlivě nevýznamné, ale zajímavé téma a ukazuje všední věci v novém světle, přičemž je autor hodně subjektivní a vychází z vlastních zážitků.

Pojem fejeton je žánrovým označením pro nový literárně publicistický útvar, který vznikl a rozvinul se na místě novinových fejetonů jako méně rozsáhlý článek, či spíše krátký komentář typický silným subjektivním nádechem a lehkou stylistickou formou, zaměřený na aktuální společenské nebo kulturní téma, často o několika volně spojených tématech. Napsán je lehkým zábavným slohem, mnohdy satiricky komentující či ironizující trefně vybrané dobové události. Častá je nadsázka, humorné postřehy nebo hyperbola. Typický humor obsahuje i užívání prostředků komiky, jazykové hry a hry se slovy či užití knižních tvarů. Autor se většinou soustředí na jeden fakt, využívá sarkasmu, fejeton by měl být gradován do pointy a obsahovat nové, nečekané pohledy na věc a vést čtenáře k zamyšlení nad tématem (proto často obsahuje nezodpovězené otázky).

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: VENUŠE | Následující: AUTOR

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.