Setkání u tichého stolu

Zařazení tohoto kousku kolísá mezi povídkou a experimentem. Přeji příjemné počtení.
» autor: Petrs
Nádech.
Místností vládlo ticho. Bylo to zvláštní ticho, jiné, než jsem znal.
Přímo naproti mne seděl Mirek a Vojta. Mí dva přátelé. Jejich pohledy byly zmatené, stejně jako ten můj.
Na stole byl popelník a prázdná váza. Konečně jsem začal vnímat sama sebe a pocítil jsem úzkost. Ticho přerušil sled krátkých zvuků.
„Prší,“ řekl Vojta. Promluvil z nás jako první a já jsem si uvědomil, že budu možná moct mluvit i já.
„To je zvláštní, ráno bylo hezky,“ lekl jsem se svého vlastního hlasu, jako bych ho nikdy neslyšel.
„Jen ať prší, už bylo na čase,“ ozval se Mirek. Všichni jsme se zahleděli do malého okna na levé stěně. Jemný déšť omýval okolní domky. Všechno bylo tiché, mrtvolně nehybné. Nikde ani živáčka.
„Kde je Jakub?“ zeptal se Vojta.
„Pryč.“
„To nechápu, jeli jsme přece k němu domů.“
„Nevím, ale mám pocit, že je zkrátka pryč,“ něco mě tísnilo.
„Je mi ho líto. Neměl to lehké. Dělat otec mně to, co dělal mu, tak vybuchnu už dávno,“ řekl Mirek.
„Co udělal?“
„To nevím. Ale mám divný pocit, že něco špatného.“

„Vykašlali jsme se na něj,“ pronesl Vojta.
Ano, vykašlali. Taky jsem to tak cítil, ale nechtěl si to přiznat. Jakub byl náš nejlepší kamarád a v nejtěžších chvílích jeho života jsme ze sebe dělali hluché a slepé. Chtěl se nám svěřit. Chtěl s někým sdílet své trápení a my to přehlíželi. Možná, že nám to bylo trapné. Že jsme se prostě styděli poslouchat o tom, jak ho jeho otec zneužívá a mlátí. Ubohé společenské tabu. Kéž by nebylo těch odporných lidských vlastností jako je přetvářka, sobeckost a… a přetvářka! Kéž bychom se nemuseli tvářit, že je všechno v pořádku, i když jsme věděli, že není. Kéž by mohli mluvit ti, co nemohou! Tak jako my.
A možná, že právě dnes se to mělo změnit. Že zrovna v těchhle chvílích bychom ho podpořili, ano, chtěli jsme to udělat. Proto jsme k němu jeli, ale…

„Dal bych si cigaretu,“ řekl Mirek.
Šáhl jsem si do kapsy a nahmatal krabičku.
„Ještě nějaké mám, dáme si. Ty taky, Vojto?“
„Jo, jsem nervózní.“
Rozdal jsem každému po jedné cigaretě a vytáhl zapalovač. Nefungoval.
„Laciný krám,“ vztekl jsem se a hodil ho na zem.
„Tak a máme po kouření,“ pronesl jsem.
„Už to tak vypadá,“ podotkl Vojta.

„Bolelo to,“ přerušil dlouhou pauzu ticha Mirek.
„Ano, máš pravdu,“ přikývl jsem.
„Ale co nás vlastně bolelo?“ zeptal se Vojta.
„Nemám tušení, …ale je to tak.“

„Musíme se Jakubovi omluvit.“
„Bůhví kdy k tomu dojde. Třeba se s ním potkáme až za dvacet, třicet, možná šedesát let,“ řekl Mirek.
„Jakub? Ne, ten by tak dlouho bez nás nevydržel, to vím.“
„A neměl by se spíš on omluvit nám?“
„Omluvíme se sobě navzájem,“ napadlo mě.
„To není špatný nápad.“
Místností najednou projela silná, řezavá rána. Zaryla se do našich uší a připomněla mi nedávné okamžiky. Přišla z venku. I když tam nic nebylo. Všichni tři jsme se na sebe podívali. Poznávali jsme ten zvuk, bohužel…

Vtom někdo zaklepal na dveře, které byly za mnou. Vešel dovnitř. Pomalou chůzí přišel až k našemu stolu a sedl si vedle mě. Mlčky, jen kývnutím hlavy, jsme se s ním všichni pozdravili. Byl to Jakub.

„Nabídl bych ti cigaretu, ale nemáme oheň,“ řekl jsem mu.
Ještě se třásl.
„Díky,“ špitl.
V absolutním tichu, pravda, přestalo už i pršet, jsme tam seděli snad hodinu, možná déle. Nevím, ztrácel jsem pojem o čase, jestli tu kolem nás vůbec nějaký byl.
„Je tu hodně ticho,“ řekl Jakub.
„Jo, to je,“ odvětil mu Vojta.
„Já …já jsem vás zastřelil…“ promluvil znovu Jakub.
Kývnuli jsme hlavou.
„Já… nevěděl jsem, co dělám. Bylo toho na mě moc…a…měl jsem na vás takový vztek!...,“ začal brečet.
„To nevadí… hlavně, že jsme se zase sešli,“ řekl Mirek.
„Já věděl, že za námi přijdeš… já to věděl.“
Tipů: 13
» 17.03.13
» komentářů: 12
» čteno: 920(15)
» posláno: 0


» 17.03.2013 - 11:13
Brutální...
» 17.03.2013 - 12:01
fakt jsem si početla... zajímavý konec..ST
» 17.03.2013 - 12:17
Rezkaaa: básněnka: díky :)
» 17.03.2013 - 14:17
...
pointa překvapivá, ale tak to má být :-)
» 17.03.2013 - 15:06
Lota: Děkuju za komentář :)
» 23.03.2013 - 13:44
Dobrá záležitost***
» 29.03.2013 - 01:29
wow, to je dokonalý, aktuální, skvěle napsaný, překvapivá, ale dokonale logická pointa...bravo
» 29.03.2013 - 10:15
Chiquitat: churry: Díky, díky :)
» 10.04.2013 - 12:30
vzhledem k tomu, že vím jak to vypadá "U vás na hřbitově", tak jsem tušila, dobrý:-)
» 11.04.2013 - 15:32
strawberry: Nemůžu uvěřit, že si někdo vzpomněl na můj Hřbítůvek :) Díky moc za komentář. :)
» 17.04.2014 - 05:18
strhující!! Většinou mi pointa vyvolá skromný úsměv na tváři, ale z tohoto mi přeběhl mráz po zádech. Název jsem vůbec neřešil, většinou louskám jednu za druhou, ale toto si zaslouží možná více než zamyšlení. Skvělý počin, děkuji.
» 17.04.2014 - 21:00
Kerberus88: Díky za přečtení :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Prázdné zrcadlo | Následující: Tam, na dně noci

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.