KRÁTKÝ PRŮLET NEKONEČNÝMI DĚJINAMI ČASU

Krátký průlet nekonečnými dějinami času.


Že se blížím k černé díře jsem poznal podle toho, jak se ohnul plamen svíčky na palubní desce. Vypadly mi totiž solární články, ceresová baterie byla vybitá a já musel přepnout z automatického pilota, řízeného počítačem, na manuální ovládání a otevřít EMERGENCY KIT. Byly tam, svíčky, sirky, náhradní klika k vodíkovému motoru, leukoplast, kus pazourku, ostřejšího než sklapel, špagát, lupa a jiné drobnosti. Víc než nosí kluk po kapsách tam nebylo. Proč tam taky nepřibalili skleněnou duhovou kuličku, je mi záhadou, protože tam byl i prak. Emergency kit byl stejně pro kočku, protože se nikdy nepočítalo s jeho otevřením ; jen ten pazourek měl jakýs takýs význam, ale o tom později.
Světlo svíčky se ohýbalo stále víc a víc a ačkoli se plamen nezmenšoval, řídl, řídl až se zředil docela a byla černá egyptská tma. Cítil jsem jak se mi natahují nohy směrem k podlaze a stav beztížnosti přestává. Na čelo mi skrápla velká kapka limonády ; plesklo to jako kldyž spadne žába do vody. Limonádu jsem rozlil v poledne a neměl čas, ji v kabině schytat, protože jsem se snažil opravit zaseklé křídlo fotovoltaických článků. Pak mne černá díra vcucla dovnitř. Černá díra je strašná věc a my astronauté se jejímu tažnému poli vyhýbáme, jak můžeme. Její vtažné pole poznáváme podle ohýbání světla hvězd na skytronu. Zaměříte si hvězdu, podle které navigujete směr vesmírné lodi a její světlo se vám na obrazovce skytronu rozprostře do vejíře všemi směry. Někdy se jeden paprsek ohne, protáhne do vlásečnice a zmizí. Podle toho poznáte, že jste v blízkosti černé díry ; tím směrem pak nesmíte letět. Při letu galaxií se vám může stát že se paprsky na skytronu náhle ohnou v jednom směru jako palmové větve. Pak nezbývá nic jiného než okamžitě vyhodit JET THRUST, vrazit zpátečku na plný vodík a vyrazit krátkou modlitbu. Když se vám neroztrhnou trysky přídavného motoru, můžete mluvit o štěstí, že jste z toho vyvázl. Dostal by jste se jinak do minového pole černých děr.. Minové pole by vás roztrhalo na kusy, neboť podle třetího kvantového zákona je každá částice rakety vcucována v jiném směru. Jakmile se dostanete za střed toho zvadlého vějíře na skytrónu, jste ztracen. My, vesmírní letci mu říkáme : POINT OF NO RETURN – nenávratný bod ; a tomu poli také někdy : GENTOUR FIELD. Když se to porvé objevilo na obrazovce skytronu a pilot vyvázl, analyzovaly se výsledky a data z počítače. Teoreticky se přišlo na to, že by pole mohlo být i vyvážené a raketa tam obíhat v kruhu jako vůl zapřažený do žentouru až do soudného dne. Proto byl také v EMERGENCY KITu ten pazourek. Pazourek je ostřejší než skalpel a pilot si prostě pustil žilou. Kapsli s jedem my nemáme ; postavili se proti tomu ochránci vesmíru, kteří tu nechtějí mít otrávené mrtvoly. Název GENTOUR, tak jako ROBOT, vznikl z českého jazyka, - je to taková malá bezvýznamná zemička ve středu Evropy, nemají ani vesmírný výzkum, ale občas se tam narodí nějaký koumák a teoreticky si vymýšlí jako Jules Verne ; pak se to jednoho dne stane skutečností. Za padesát, sto let se ukázalo že s tím žentourovým polem měli pravdu, tak se ten výraz poangličtil a byl převzat do slovníku vesmírné technologie, jako robot, roboter od spisovatele Karla Čapka z jeho knihy : „ R. U. R. - Rossums Universal Robots „

Lid té malé země už dnes, v 25 století, neexistuje. Spadl do černých děr korupce, daňových úniků, drobných zlodějen a neoprávněných dotací ze Spojených Evropských Států. Užentouroval se v brífincích, samitech a auditech. Nakonec došlo k občanské válce. Vtrhlo tam posléze mírové vojsko UN v modrých přilbách a obyvatelstvo se rozuteklo do všech větrných stran. Jejich kdysi tak poetická řeč zcela zanikla. Není divu, skládala se nakonec ze samých anglikanismů, aniž by ti, kdož ji používali, uměli kdy pořádně anglicky.

Cítil jsem, jak jsem vtahován a stlačován. Muselo to být na počátku nejméně 300 G. Pak na mne spadl jakoby bagr a já ztratil vědomí. Jak dlouho jsem byl v bezvědomí, nevím. Potom jsem měl pocit, že se zase rozpínám a pomalu jsem přicházel k sobě. Zřejmě jsem byl první astronau, který prolétl černou dírou bez úhony. Ohmatal jsem si končetiny a hlavu, byly celé. Jen táflička čokolády v náprsní tašce mého kosmického overallu se rozpráškovala na kakaový prach. Pak to udělalo BANG a má raketa se zastavila. Uvědomil jsem si, že jsem přistál. Zůstal jsem sedět, připoutaný v křesle a přemýšlel. Najednou jsem se rozesmál. Vzpoměl jsem si na jednu přednášku, o kterou mne kdysi požádalo SEŽAM, Sdružení Emancipovaných Žen A Matek. Přednášel jsem tam o hvězdné mechanice a uprostřed přednášky mne přerušila jedna stará dáma se slovy :

„ Mladý muži, to co nám tu povídáte je všechno špatně. Země není kulata ale je to placka. Zeměkoule je nesprávný název. Správně by se mělo říkat : zeměplacka ! „

Zamyslel jsem se ; konec koců, ptolemaiovské teorii věřil i Jan Amos Komenský, v 17 století až dosud největší myslitel v té malé zemi, která se ve 22 století užentourovala a „ rozsněmovala. „

„ Dobře, milá dámo, „ odpověděl jsem. „ Ale co drží tu placku ? „ zeptal jsem se opatrně.

Člověk nikdy neví, na co staré dámy přijdou. Stary Isaac Newton se domníval, že dovede vypočítat stáří zeměkoule. Přišel na to, že země není starší než plus minus 5 tisíc let.

„ Mazané, velmi mazané, mladíku ! „ usmála se stařenka. „ Ale já vám něco prozradím. Tu placku nese na hřbetě velká želva ! „

„ Aha ! A je to tady ! „ pomyslel jsem si. „ Nová, dosud neslýchaná teorie, ale velmi zajímavá. „

„ Výborně ! „ řekl jsem. „ Ale co nese tu želvu ? „

Babička se vítězoslavně usmála a řekla : „ I to vám prozradím . Jsou tam totiž samé želvy, jedna na druhé ! „ Řekla a spokojeně se posadila. Proti tomu se nedalo argumentovat.

Nyní jsem byl v podobné situaci. Časoprostor byl zřejmě zakřivený, jak předpokládal Albert Einstein a černá díra byla vlastně trychtýř. Ohýbalo se zde nejenom světlo a mizela hmota, ale i čas. Uvažoval jsem : Teoreticky bylo možné, že se černá díra nasytila světlem a hmotou a po saturaci došlo k jejímu „ protržení „ do jiného času. Zřejmě jsem měl to štěstí, že mne vcucla saturovaná černá díra. Kdybych byl býval spadl do hladové, asi bych tu nebyl. Babička neměla tak docela nepravdu. Želvy tam stály jedna na druhé a té poslední se pod tlakem prolomil krunýř a vzniklo nekonečno – jinak to není možné. Zde tedy docházelo k podobnému paradoxnímu jevu : k roztržení díry. Roztržená díra není nic jiného než trychtýř, nálevka. Teoreticky jsem se tedy po okrajích nálevky mohl pohybovat v jiném čase.
Vytáhl jsem ze šuplíku malého robota a hodinu točil klikou dynama, až se ze mne lil pot. Když jsem měl baterie nabité, naprogramoval jsem ho na dýchání a vyhnal ven z raketové lodi. Vrátil se za hodinu, celý žlutý a mokrý jako pes a řekl :

„ Země je to nesličná a pustá ; děsný puch se vznáší nad vodami ! „

Osprchoval jsem ho v předkomoře, aby mi nezasvinil kabinu. Řekl jsem mu, aby nekecal a vytáhl mu ze zad děrovaný list papíru s údaji. „ Už je to tak ! „ pomyslel jsem si. Má pravdu. Atmosféra neznámé planety byla nasycená čpavkem, kysličníkem siřičitým a uhličitým. Přistál jsem do „ Ursuppe „ - prapolévky, z které kdysi vylezly první jednobuňečné organismy. Navlékl jsem si skafandr, připevnil na záda LIFE BOX a vylezl ven. Horečně jsem pracoval na zaseklém křídle solárních článků. Nebyl jsem venku ani deset minut a byl jsem zpocený jako kostelní myš v honbě za potravou. Přede mnou se rozprostírala rovina, - kam oko dohlédlo, jen pláň. Na obzoru vystupovala oblaka páry ; zřejmě tam bylo rozsáhlé jezero nebo oceán. Podařilo se mi, mechanismus fotovoltaických článků opravit. Vlezl jsem do mé kosmické lodi a osprchoval se, abych nevnesl do kabiny nějaké zárodky a ozářil se ultracyanovým světlem. Pak jsem vlezl do řídící kabiny a když byly ceresové baterie nabité, zapnul jsem si GEOSCANNER. Nevěřil jsem svým vlastním očím. Přistál jsem na Panageje, na prapůvodní planetě Zemi. Amerika, Australie, Afrika tu zapadaly do Euroasie jako složené puzzle.

To jsem byl v pěkné kaši, nebo lépe : břečce. Přece tu u té omáčky nebudu čekat, až z ní vyleze první primát ! Vzpoměl jsem si na pazourek – tady by se dal použít také ; miliardy let před jeho prvním použitím. Co teď ? Díra mne zpátky nepustí, fungovala zřejmě jen v jednom směru. A potom – kde ji hledat ? Zeptám se robota. Vyťukal jsem mu na břiše do klávesnice : WHAT ABOUT A FUNNEL ?
Ale ten blbec odpověděl : THE FUNNEL NOT ON A BOARD ! CREATE ? Vyťukal jsem znovu : BLACK HOLE ------> TIME FUNNEL ale on hned odpověděl : UNKNOWN EQUATION. Neznámá rovnice. Že nemáme trychtýř na palubě, to jsem věděl i bez toho idiota a on časovou rovnici černé díry neměl zřejmě v programu. Obrátil jsem tedy vektor a vyťukal : TIME FUNNEL -------> BLACK HOLE. Tentokrát počítal déle, trvalo mu to nejméně pět minut, ale pak ze sebe vychrlil : EQUATION INSOLUBLE. A ? R ? Zkratka pro Abandon ? Retry again ? Zanechat ? Zkusit znovu ? Ťuknul jsem mu na ESC – escape, uteč a digitální blbec zmlkl a zhasl. Zrušil si sám program, nebo si jej uložil do paměti, co já vím ? Dostal jsem se téměř až na začátek času, ale nedostal jsem se za čas samotný. Zřejmě to nebylo možné. Kdo ví, zda všechny černé díry nebyly saturované ? Návrat není stejně možný, tak co ? Díra polyká světlo i hmotu a vyplivne ji do jiného času. Na to asi nikdo nepomyslel. Člověk se tím protlačí jako tlusťoch úzkou mezerou v plotě. Ti co se nevrátili, nejsou asi mrtví, ale lezou někde po pyramidách a otesávají kvádry kamene. Zrovna já se musím vrátit na Panageu a čekat až z těch aminokyselin vyleze první housenka. Mohl bych ssebou vzít nějaké vzorky, ale pro koho a k čemu ? Žíravina prapolévky by mi stejně rozežrala zkumavku, než by se mi podařilo vzorek zmrazit.
Vyhlédl jsem z okénka. Holá, pustá pláň kam oko dohlédlo, udusaná jak fotbalové hřiště. Robot nekecal. Země to byla nesličná a pustá a děsný puch se vznášel nad vodami. Rozhodl jsem se ke startu ; spíše ze zvyku než z naděje. Stiskl jsem tlačítko TAKE – OFF a počítač mechanickým kovovým hlasem odpočítával :
FIVE, FOUR, THREE, TWO, ONE, ZERO – WE ARE SKY- BORNE. Byl jsem v orbitu planety Země. Zaměřil jsem skytron na Aldebaran v souhvězdí Býka, spíše z rozmaru, než ze zralého uvážení. Byla to má hvězda z horoskopu, ačkoliv moc na astrologii nevěřím. Souhvězdí ležela zcela jinak, než v mé době, inu vždyť jsem byl o nějakou tu miliardu let nazpět. Polárka ležela jinde, nad severním pólem zářila poslední hvězda z ocasu Draka. Souhvězdí Lyry leželo také více na pomyslný východ a Vega nebyla tak jasná. Byl jsem zvědav, jak si počítač poradí s touto novou konstelací, ale zřejmě mu to nedělalo nijaké potíže. Korigoval si oblohu sám a vypočítával nové koordináty. Podle zemského kalendáře byl teď duben, April 2nd, a počítač mě varoval : COMET AUSTIN WILL MOVE UP ABOUT NEAR TRIANGULUM ABOU THE 9th – 14th, PASSING THRU ANDROMEDA AND TO THE SOUTH OF ANDROMEDA GALAXY ON THE 29th April, PASSING TO THE NORTH OF PEGASUS, THRU DELPHINUS AND INTO AQUILA IN MAY AND INTO SAGITTARIUS IN EARLY JUNE.

Nevěděl jsem zda předpověď dráhy komety Austin platí pro můj rok 2400 či pro čas, ve kterém jsem se nalézal, ale bylo mi to jedno. Jen ze zvyku jsem nahlédl do hvězdného almanachu a zjistil, že dráha komety platí pro můj rok. Jenže já byl na věky vzdálen od mého století.

Uložil jsem se ku spánku. Snil jsem o lese, potocích a lukách. Pil jsem čistou vodu z potoka a ležel pak na louce plné pampelišek, s rukama založenýma za hlavou. Kolem mne zpívali ptáci a bzučely první včely. Nádherný jarní den.

Probudilo mne typické pískání, či spíše vzlykot počítače. Počítal nové parametry. Spal jsem celý týden. Dnes bylo osmého dubna a kometa Austin se skutečně pohybovala směrem k Trojzubci. Počítač vydával nový bulletin : AT PERIHELION THE COMET WILL BE ONLY 32 MILLION MILES FROM THE SUN BUT AS IT MOVES FURTHER FROM THE SUN IT WILL APPROACH THE EARTH, AND THE DECREASING DISTANCE WILL LARGERY OFFSET THE PROTECTION OF OUR SPACE VEHICLE, SO THAT THE TDTA FOR PASSING WILL BE MONTH MAY. TOWARDS TO THE END OF THAT MONTH THE COMET WILL BE ONLY 2 MILLIONS MILES FROM THE EARTH.

TDTA byla zkratka pro Top Dangerous Time Area – vysoce nebezpečná zóna pro průlet časem a prostorem. Kometa asi spadne do prapolívky a ještě více zaplynuje Panageu.

Nahlédl jsem znovu do almanachu. Říkal přesně totéž, ale o žádné katastrofě se nezmiňoval. Kometa Austin dosáhne perihelia, přiblíží se k zemi, bude nejjasnější v květnu a zmizí v nekonečných prostorách času. To platilo pro mé století. Ale přiblížení bylo 22 milionů mil. Čas se zřejmě opakoval. Komety vznikaly a zanikaly, zaujímaly původní dráhy ; docházelo k hvězdných srážkám, k zániku a vzniku hvězd. Zřejmě i komety prolétly čas od času černou dírou. To bylo zajímavé. Logicky to mělo za následek, že vesmír nikdy nezačal a nikdy nekončil, byl nezničitelný právě tak jako hmota a energie. Život nikdy nevznikl a nikdy nezanikne, život je věčný a Indové se svým učením reinkarnace mají pravdu. Narodili jsme se se smyslem pro kontinuitu času v prostoru, ale náš smysl v jiných podmínkách neplatil. Počítačům to bylo jedno ; biologicky nestárly, nedivily se a nežasly. Opravily si své výpočty podle nových parametrů a bylo jim jedno, zda je obsluhuje intelligentní člověk nebo opice. Nebyly nic jiného než mašiny. Prolétly černou dírou a pokud měly nabité elektrické zdroje, fungovaly i v jiném čase, - dávno před vznikem civilizace a člověka.

Almanach pro mé století říkal, že se Austin přiblíží k Zemi na 22 milionů mílí, tedy asi na 35 milionů kilometrů. Matematický idiot na palubě vypočítal přiblížení na 3,5 km k povrchu země. To bylo nebezpečné a znamenalo to zřejmě obrovskou katastrofu. Ale jakápak katastrofa, když na ní nikdo nežil. Kdybych tomu transistorovému blbovi odstranil modul programu, který se jmenoval REGARD LIFE, zůstal by na zemi a nedovolil start. Byl naprogramován, sbírat údaje i za cenu vlastního zničení.

Austin se blížil k mé černé díře, ať už byla kdekoli. Kvantová mechanika a teorie relativity se navzájem popíraly, - vesmíru to bylo jedno.

Zřejmě existoval na jiných principech. Po Newtonovi přišel Einstein + a po něm přijde zase jiný vědec – fyzik, který to zase vysvětlí jinak. Vědci nás učili že se v černé díře zhušťuje hmota do děsné hustoty a tlaku a protože mysleli vědecky, vymysleli antimaterii, neviditelnou hmotu. Černá díra však byl byl časový tunel, trychtýř. A channel funneling time. Or a funnel channeling time. Nakonec je to jedno. Z času a prostoru, který tento jev, mizení hmoty, pozorovali, se to tak muselo jevit ; že se tam ohýbá a mizí i světlo. Ve skutečnosti ta však byla časová strž. Čas tam padal do jiné dimenze. Minulost, přítomnost a budoucnost byla, viděno v kosmickém měřítku, jedno jediné a všechny tři časy existovaly současně. Při té myšlence jsem se zachvěl a mráz mi přeběhl po zádech. Co když jsem se černou dírou dostal do budoucnosti, na zničenou planetu Zemi ? Počítač mi to nemohl říci, nebyl na tento fenomén programován. Počítal v reálném čase. Zapnul jsem přijímač pozemní kontroly a oddychl si. Černá díra propuštěla superlaserové vlny. Ve sluchátkách se ozval známý praskot a šum. Od mého startu z Panagey uplynulo šestatřicet hodin, na zemi několik století ale země mne ještě hledala. Ohlásil jsem se a z pozemní kontroly se ozvalo :

„ Ztratil jste se nám v souhvězdí Vlasů Bereniky. Zdálo se nám, že se blížíte k černé díře Cetus X 294. Jste O. K. ? „

Odpověděl jsem : „ Zaseklo se mi křídlo fotovoltaiky a vypadly mi štíty při průletu radiovým oblakem, - rovněž všechny palubní přístroje. Nyní na palubě vše O. K. Co je nového u vás ? „

Země odpověděla : „ V prosinci minulého roku objevil novozélandský astronom-amatér novou kometu. V květnu bude nejjasnější. Jak to vidíte vy tam nahoře ? „

Odpověděl jsem, že mne na to počítač už upozornil. Co jim budu vyprávět. Od nich to vypadá jinak. Hinduistické náboženství znázorňuje čas jako hada, zakousnutého do vlastního ocasu. I v tom mají Indové pravdu. Čas se točí v kruhu.

Z mé pozice se Austin blíží k Panagee, aby oplodnil polívku. Země nakonec zjistí, že ve výpočtu dráhy bude malá odchylka, vznikne nová teorie a tím to skončí. Člověk má prkno před očima a zdánlivé jevy považuje za skutečné. Každý člověk má nějakou teorii, vlastní názor na věc. Placka, želva, koule, černá díra – co na tom ? Kařdá se více či méně blíží k pravdě. Světlo se někdy chová jako částice, jindy zas jako vlnění. Světlu je to jedno, jaký stav zaujme, jen člověk si láme hlavu a namáhá mozek. Z jarního snu a tvrdého spánku však vstává osvěžen a spokojen, ačkoliv sen byla jen vidina a nicnedělání, nečinnost.

„ Máme tu údaje od subkonsoly z vaší paluby“, ozvalo se země. „ Je tam zaznamenáno přistání a start.. Také věta : Země pak byla nesličná a pustá, duch Boží se vznášel nad vodami. Víte o tom něco bližšího ? „

„ Ten můj blbeček robot se někdy šťourá v počítači a bere si odtamtud údaje, „ odpověděl jsem. „ Nemohu za to, zeptejte se vašeho programátora, který tam zjevně uložil pro útěchu i Bibli. Konec konců jste to vy, kteří ze země doplňují počítač, když je zrovna v nečinnosti. Čert ví, jak na ta slova přišel a dal si je do paměti. „

„ Dejte mu tam závoru, „ řekla země. „ Mohl by vás přivést do nebezpečných situací. Pokud víme, bibli jsme vám do počítače nedávali.

„ Roger. „ odpověděl jsem. Ale hradlo k počítači jsem robotu nedal. Aspoň s ním byla větší psina a počítače pracovaly spolehlivěji než lidská bytost. Nelpěly na oblíbených teoriích a nehádaly se..


Kdybych teď kolegům na Zemi řekl, že jsem se vrátil k aminokyselinám a bílkovinám, domnívali by se, že jsem dostal kosmický kolaps. Mnohým astronautům se to stávalo. Já jsem byl na samotu zvyklý. Samota mne neděsila a smrt také ne. Potajmu jsem stejně věřil na reinkarnaci a myslel si, že smrt je jen černá díra, ve které zmizíme, abychom se za čas objevili v nové podobě a znovu v životě. Platilo to zřejmě i pro vesmír.
Usnul jsem. Spal jsem dlouho a zdálo se mi o ní, o té, kvůli které jsem kdysi odešel a dal se k tomuto spolku. Oči měla plné slz a ptala se :

„ Proč jsi odešel ? Měla jsem tě ráda . . . „

Ženy jsou někdy strašně nelogické, i ve snu to cítíme. Dají nám košem a po letech se domnívají, že jsme je opustili.

„ Nebylo vyhnutí, hade. „ řekl jsem. „ Nechtěla jsi mne už nikdy vidět. „

„ Já jsem to tak nemyslela, „ řekla a rozvzlykala se.

Probudil mne opět pískot počítače. Vydával zase nový bulletin. Na bulletinu stálo :REPEAT MISSION IMPROBABLE. TIME FUNNEL IN APPROACH. NEED ADD DATA: END.

ADD byla zkratka pro additional, dodatečné údaje. Podíval jsem se rychle na skytron. Jeden paprsek Aldebaranu byl ohnut ve směru Blíženců, mizel do vlásečnice a počítač bral směr právě tam. Chtěl jsem jej vyhodit z procesu, ale už se sám zablokoval. Zjistil, že se nám při průletu černou dírou nic nestalo, nasbíral nové údaje a chtěl řešit rovnici, s kterou si dříve nevěděl rady. Mohl jsem jej už jen varovat :
REGARD LIFE, BEAST ! Dej pozor na život, bestie ! Odpověděl :

REGARDING LIFE IN PROCESS. LIFE COMPONENTS NOT IN JEOPARDY. NO BEASTS ON BOARD. COUNTERCLAIM FOR EQUATION BLACK HOLE -------> TIME FUNNEL.

Odpověděl jsem : O. K. GEPARD. GO ON. Bestie, které jsem říkal gepard si chtěla vyřešit rovnici bez ohledu na to, co se může stát. Z minulé situace údaje buď nevyhodnotila, protože byla bez proudu a nebo nedostatečně, pomocí náhradní baterie zjistila, že se mi nic nestalo.

„ Tobě se nohy natahovat nebudou a nespadne na tebe bagr, geparde ! „ pomyslel jsem si.

Říkal jsem mu geparde proto, protože byl mrštný a rychlý jako gepard, ale jinak jsem k němu neměl žádný vztah. Inteligenci, kterou měl, - dá-li se vůbec o inteligenci mluvit – tam měl uloženou od jiných lidských bytostí. Jediná přednost, kterou měl před člověkem, byla rychlost s kterou počítal – a s kapacitou paměti. Jeho tak zvaná umělá inteligence byla dost omezená. Jinak to byl jen stroj, nic jiného. Měl jsem k němu vztah jaký míváme k oblíbené dýmce, kapesnímu noži nebo k hodinkám po dědečkovi. Byla to dokonalá hračka pro osamělé dospělé, schopná odpovědi, - nebo jak říkali odborníci : interakce a dialogu. Někdy ta hračka odpovídala zcela nelogicky a směšně, - jako ženy. Stovky odborníků do ní vložili svoji inteligenci a tyto inteligence se mezi sebou pářily, srovnávaly si údaje, chodily si pro nové, přepočítavaly a opravovaly se navzájem ; zvědavost v nich byla uložena v matematickém vzorci, v nějakém tom algoritmu, touha po větší dokonalosti v nich byla aritmetická řada, množina číselných údajů, - nic víc.

Zredukováno na podstatu, myslela ta mašina jen ve dvouch kategoriích : ano, ne 1 nebo 0. Ale stala se nenahraditelnou, - právě pro tu svou nepodplatitelnost a nestrannost. Neznala závist a hádky, nelpěla na žádném programu. Nabitá všemožnými informacemi, byla chudá jak kostelní myš a nepovyšovala se nad druhé. Nezdálo se jí, že by měla mít titul profesora či doktora a udivovat druhé svými znalostmi.
Jednou jsem jí odpověděl, když mi zachránila život při průletu černým šumem, že je doktor honoris causa. Bestie odpověděla : „ O. K. Geparde „ a zmlkla. Toho doktora h.c. si uložila někam do paměti a vyhrabe ho při nejbližší směšné příležitosti, směšné pro mne, nikoliv pro mašinu. Ta to myslí upřímně jako věrný pes. V tomto století měla obrovskou kapacitu, pochody se řídily základními funkcemi lidského mozku, technoneurony a když paměť narazila na limit, overflow, doplnila si chybějící kapacitu sama – ale přesto to byla jen mašina.

Nyní si znovu zamířila k černé díře, aby si doplnila proluky v informacích. Nic jiného ten vesmírný průzkum nebyl ; člověk chtěl všechno vědět. Jak svět vznikl, jak zanikne. Na světě mu bylo vymezeno jen krátké časové údobí – sedmdesát, v nejlepším případě devadesát let. Chtěl však vědět, co bylo před miliardou let a co bude potom. Oči si zostřil dalekohledy a mikroskopy, děravou paměť počítači, ruce si prodloužil nástroji a nohy dopravními prostředky. A stejně nic nevěděl. Belhal se o berlích ale lezl na chůdy. Aby z nich nespadl a neotloukl si kolena a nos, hlídala ho mašina. Ale musel do ní naprogramovat svou zvědavost, zvědavost kterou by při své rychlosti sčítání, odčítání, násobení, dělení, odmocňování a umocňování ukojil teprve za pět set let, - nebo vůbec ne.

Tušil jsem, proč byly v emergency kitu takové zbytečnosti jako svíčka, a prak, klika k motoru. Přibalilo se to tam na radu psychologů. Nemělo to žádný účel. Ale účelný a cílevědomý život je právě tak nesnesitelný jako život bez cíle a účelu. Jen na tu duhovou skleněnou kuličku se zapomnělo. Člověk mívá někdy malá přání, stejně nesplnitelná a nemožná, jako ta velká. Ale dost možná, že se kulička někam zakutálela při sycení kabiny. Technici říkali při vybavení kabiny všemi přístroji : „ sycení „ . Případný název.

Zřejmě u našeho spolku docházelo k mezním situacím. Pilot se nemohl vrátit, chytil ho rapl, zešílel, zblbnul. Pozemní kontrola mu pak poradila aby si otevřel tu poslední skříňku na palubě. To ho buď oddělalo docela, nebo zachránilo. Vystřeloval prakem matičky a šroubky po kabině, točil klikou k motoru. Já jsem si zapálil svíčku. Nakonec zbýval už jen ten pazourek. Duhová kulička by mohla vést k halucinacím a trápení prodloužit. Počítač by zjistil : NO LIFE ON BOARD a zažhnul roznětku k samozničení. Tím to končilo.

Člověk je tvor sociální, zvyklý žít mezi sebou rovnými svého druhu. Těch, kteří si stačí sami a obejdou se bez společnosti, těch je velmi málo. Podle mého osobního, nejvnitřejšího názoru, byl vesmírný průzkum pro kočku a velká nehoráznost, protože napomáhal dalšímu plundrování planety v globálním měřítku - ale z něčeho člověk žít musí. A protože mi samota nevadila, dal jsem se k těmto novodobým křižákům. Tady nahoře se dalo přemýšlet o všem možném, dálka přede mnou, dálka za mnou. Lidé mi nechyběli.

Mé palubní počitadlo se rozhodlo, jednat na vlastní pěst. Blížili jsme se třetí světelnou rychlostí mezi Kastora a Poluxe. Mezi nimi kdesi v hlubinách vesmíru byla skryta další černá díra. Spojení sem, do těchto prostor trvalo po superlaserovém paprsku asi čtyřicet minut. Než pozemní kontrola předá pátraní astronomické hlídce, uplyne dalších čtyřicet minut. To už budu dávno buď směstnán do zrnka máku a nebo opět v jiném čase. Doufal jsem, že počítač ve svých bleskurychlých výpočtech na něco přišel. Já sám jsem na mizení hmoty a její transformaci do antimaterie moc nevěřil. Náš svět je plný optických klamů a šalby ; sedíte ve vlaku a domníváte se, že se rozjíždí. Avšak je to vlak na vedlejší koleji, který je v pohybu. Věřil jsem více teorii relativity, než kvantové mechanice, byla praktičtější. Einstein řekl, že do pozorování je nutno zahrnout i stanovisko pozorovatele ; úkaz z jiného místa pozorování se jeví jinak. Začal jsem o tom přemýšlet. Naše Země spolu s celou galaxií se řítí obrovskou rychlostí do souhvězdí Lyry. Vesmír se stále ještě rozpíná. Včerejší den, minulost zůstanou tedy za námi nejen v čase ale i v prostoru, dnešní den se tedy neodehrával na stejném místě jako včerejší. Teoreticky se čas strhává do černé díry. Pozorovateli, letícímu za námi se to tak muselo zdát, ačkoli hmoty ani světla neubylo. Mizely pouze jevy a události. Tím se zabývala phenomenologie, nikoliv však astronomie. Bylo zcela dobře možné, že existuje archiv ve čtvrtém rozměru, archiv dějin země, přístupný právě jen tou černou dírou. Vesmír byl dost velký na to, aby v něm existovaly nejen kopie, ale i dřívější nahrávky. Mé palubní počitadlo na to asi narazilo výpočty, - já pouhou intuicí. V tom měla lidská bytost stále ještě přednost před tou nejdokonalejší mašinou. Člověk je schopen snění, fantazie, intuice a bláznivých myšlenek. Mašina nikoliv.

Co ale bylo žentourové pole ? Byla to točna dráhy planety, jakýsi kruhový nekonečný paternoster, kde se čas obrátil a řítil jedním směrem ? ! Nebo to byl plánovací úřad minulosti, přítomnosti a budoucnosti, jakési filmové studio, kde se nahrávala budoucnost ze starých nahrávek ?
Člověk se nejvíce bojí Neznámého. Kdysi se tvrdilo, že stokilometrová rychlost člověka zabije. Před motorovými kočáry musel kdysi běžet ponocný s lampou nebo zvoncem a varovat tak chodce. Později se od tohoto moudrého císařského nařízení upustilo, - běžci už nestačil dech. Z přemýšlení mne vytrhl pískot počítače : APPROACHING TIME FUNNEL. PROTECTION SHIELD OFF. ENERGY OFF. LIFE REGARD ON, POLLING. Tak. A byli jsme v tom. Počítač vypnul ochranný štít a energii, blížil se k černé díře a sděloval mi,že program na ochranu života je v provozu. Od této chvíle se bude dotazovat každých pět vteřin po mém tepu, krevním tlaku, dýchání a jiných životně důležitých funkcích. Zcela samozřejmě si už označil černou díru jako časový trychtýř a z jakéhosi důvodu usoudil, že je lépe prolétnout bez energie a ochranného štítu.
Tentokráte jsem žádné zatížení necítil, ale kabina se rozhlučela jako vlak, vjíždící vysokou rychlostí do tunelu. Hlučení sílilo a v okamžiku, kdy dosáhlo vrcholu, přecházelo v šum. Pak zanikl i ten a nastalo ticho. Ticho tak rozlehlé a hluboké, že jsem slyšel, jak mi buší krev ve spáncích. Ležel jsem připoután ve svém křesle, a v naprosté tmě. Počítač vypnul i světelné diody a ukazatele na přístrojích, běžel na stand-by zdroje. Na obrazovce neblikal ani cursor. V okamžicích jako byly tyto se člověk musel plně spolehnout na mašinu ; reagovala mnohem rychleji a většinou „ věděla „ , co dělá. - v rámci své bleskurychlé inteligence a reakce.

Opět jsem ztratil vědomí, ale tentokráte na mne nedolehl žádný bagr. Probral jsem se z bezvědomí. Ztratil jsem pojem času. Probouzel jsem se a v prvních okamžicích jsem nevěděl, kde se nalézám. Uvědomil jsem si to, až když se kolem mne rozsvítila světla a počítač začal pískat : RAGAMUFFIN HAS LANDED. GRAVITATION RESTORED. INSTRUMENTAL CHECK IN PROGRESS. Tak to bychom měli. Odrbanec přistál. Jeho oficiální jméno bylo MAGPIE, ale přejmenoval jsem jej na otrhánka. Byl jsem zvědav, kde jsme přistáli tentokráte, ale když jsem vyhlédl z okénka, byla za ním inkoustová tma. Zřejmě jsme přistáli v noci. Nu, nedalo se zatím nic dělat. Robota do té tmy posílat nebudu. Zapnul jsem vnější sensory pro odposlech kolem raketové lodi a málem jsem opět upadl do bezvědomí. Ozvalo se říhání a chrochtání tak mohutné, že jsem myslel že jsem přistál v žaludku obrovského hrocha. Kabina se zatřásla jakoby s ní mával King Kong a pak bylo slyšet těžký, šouravý zvuk, doprovázený praskotem, jakoby někdo házel z pátého patra pytle cementu na chrastí a pytle se setrvačností valily dál. Pak bylo ticho. Obával jsem se usnout, ale nakonec jsem, přemožen únavou, upadl do polospánku, připraven, vzbudit se při sebemenším šramotu.

Spal jsem téměř rok, než mne Gepard vzbudil. Dnes bylo 10 března 4991. Podíval jsem se pro jistotu na monitor pokčítače a tam stálo : AND HE OPENED BOTTOMLESS PIT AND THERE AROSE A SMOKE OUT OF THE PIT AS A SMOKE OF A GREAT FURNACE AND THE SUN AND THE AIR WERE DARKENED BY REASON OF THE SMOKE OF THE ABYSS.

Podíval jsem se z okénka a nevěřil vlastním očím. Země byla nesličná a pustá a moře písku se rozprostíralo do dáli. Na rozsáhlých naftových polích hořelo množství vrtných věží. Před okénkem kabiny stál u železničního wagonu profesor Minski, známý tím, že v devadesátých letech dvacátého století prohlásil, že je schopen napojit nervy a mozek člověka na počítač a otevřít mu tak nové pole působnosti – ale vědecký svět a společnost ignorantů mu to nechce dovolit.
Z vagonu vedly spleti kabelů a drátů k jakési předpotopní nestvůře. Minski poskakoval kolem brontosaura, nebo co to bylo za zvíře. Stvůra říhala, řvala, chrochtala a supěla, ale nehnula se z místa. Na nepřiměřeně malé hlavičce měl netvor čepičku s čidly a elektrodamy, jak duševně nemocný, připojený na psychiatrii na encephalograf. Kolem netvora poskakoval Minski, tu odbíhaje k řídícímu pultu kde mlátil do tlačítek, tu zas klopýtaje přes vlastní dráty k datové rukavici na pravé ruce, kterou vztyčoval do výše, směrem k hlavičce netvora a pištěl :

„ Lítej, potvoro, teď seš pterodaktyl. Stvoř si křídla a leť hasit. Máš břicho plný vody, netvore ! „

Brontosaurus řval a mlátil ocasem do písku, z kterého vylétaly písečné fontány až k jeho malé hlavičce. Běsnil a nemohl z místa. Bylo mu nezvyklé horko, pot mu tekl čůrkem ze všech pórů jeho pancéřové kůže. Kdepak plavuň, přeslička obrovská nebo kapradí ohromné ! Pot brontosaura se vssával do písku. Písek, písek, písek ! Kam oko dohlédlo, tam písek. Jen v dálce poskakoval na obzoru jakýsi skřet s megafonem v ruce a snažil se přehlušit řvaní mrchy hulákáním :

„ Allah akbar ! Sadam Husein akbar ! Akbar come Allah ! Bismilah Allah !
Sadam is greater, Minski ! Akbar ! „

Obrovský požár zuřil na horizontě, jehož dým zahaloval oblohu i slunce a těžké černé vločky začaly dopadat i na okénko kabiny. Počítač hlásil kovovým hlasem :

APPROACH OF THE STAR IN PROCESS. RECOMMEND IMMEDIATE TAKE OFF. TAKE OFF IN NEXT 60 SEC, OTHERWISE THE EMERGENCY START WILL BE INITIATED.

Zapnul jsem skytron a na display se objevila skutečně neznámá hvězda, blížící se velkou rychlostí k zemi. Skytron spolu s počítačem vydávali nový bulletin :

UNKNOWN STAR IN APPROACH. MASS AND OTHER DATA UNKNOWN. COMING IN AN EXTRAORDINARY SPEED. VELOCITY APPROX. 2 STL-S. RECOMMEND TO NAME HER WORMWOOD. Tak. Hvězda zvaná pelyněk, blížící se obrovskou rychlostí k Zemi.

A gepard dodal neoficiálně : And here she comes out of heaven a great star, burning as a torch, lit like a X-mas tree, and it fell upon the third part of the rivers, and upon the fountains of water. And the name of the star is called wormwood ; and the third part of the waters became full of woodworms, and many of men died of the waters, because they were made bitter by so many. ( wormwood = pelyněk, woodworm = červotoč – slovní hříčky )

Přes všechnu vážnost situace jsem se musel rozesmát. Kam gepard na tyhle řeči chodí ? To si je vymýšlí či co ? Pozemní kontrola tvrdila, že hlavní konsole, tedy gepard, bibli v paměti nemá. Odkud to tedy přebíral ? Z mé paměti ? Vždyť já tu knihu nikdy moc nečetl, pamatoval jsem si z ní jen pár úryvků. A kromě toho, věřil jsem, že bible může mít v mnohém pravdu, ale že to bylo v podstatě všechno trochu jinak. Ale jak ? Přestal jsem nad tím přemýšlet. Měl jsem toho dost. Plné zuby. Doba a společnost, do které jsem se narodil, vyžadovaly od každého jedince, aby dělal nějakou smysluplnou práci. Uměl jsem nahrazovat vypálené pojistky, programovat a létat v plechovce, nazývané vesmírný raketoplán.

Létání to ani nebylo, jen jakýsi hybridní spánek, který prodlužoval život až do oněch biblických, methusalemských let – a mezitím potloukání se po neznámých planetách ve vzdálených galaxiích. To už nechci dělat. Prometheus přinesl lidstvu oheň a my jsme jej rozšířili po celé planetě Zemi. Tomáš Alva Edison dal lidstvu levné světlo do domácností a fabrik a my jsme prodloužili den i na ulicích a v přírodě. Energie se stala vzácnou, ale reklamy, světlomety, a do zelenomodrého světla ponořené městské parky jako ku příkladu v Nizze se staly nezbytnou záležitostí, o scannerech, počítačích, videokamerách, televizi, spacevizi, hologramech a světelných vláknách nemluvě, tak jsme začli plundrovat i hnědé uhlí, které tam mělo zůstat pro potřeby příštích generací. Začli jsme dobývat a zpracovávat uran až jsme globálně vyplundrovali celou Matku Zemi. Nyní lítáme do vesmíru, plundrujeme planety v cizích galaxiích a říkáme tomu vesmírný výzkum. Já jsem se na tom podílel. Teď už nechci. Spravoval jsem pojistky. Měl jsem je nechat vypálené. Někde zůstanu. Až prolétnu časem a vhodnou černou dírou, která mi nabídne lepší pohled a podmínky než je prapolívka Panagey, zůstanu tam. Zpřetrhám všechny svazky se Zemí. Stiskl jsem na ovládacím panelu tlačítko, označené písmeny SIJSI -Start In Jeopardized Situation Ignite – start v ohrožené situaci zapálit a vzlétl. Nebudu se bát už žádné černé díry. Palubní počítač se ohlásil. Říkali jsme mu také hlavní konsole nebo main frame – základní rámec, ačkoli to už nebyla ona neskladná bedna z dvacátého století. Gepard měl úžasnou paměť, ale nebyl jediný na palubě. Všechny systémy a přístrje byly redundantní, to znamená že byly zastoupeny dvakrát. Gepard hrál na palubě úlohu děvečky pro všechno : vařil, hrál šachy, kontroloval, seřizoval a na planetách přebíral veškerou úlohu služky, nabíjel svého menšího bratra , robota z šuplíku údajemi, který chodil také jako prvý do akce. Skytron byl třetí do počtu těchto tří mušketýřů a GEOSCANNER byl d' Artagnan, čtvrtý mušketýr. Počítač se ptal : TARGET ? COORDINATES AIM ? INTENTIVE PROPOSAL ? Cíl ? Zaměření koordinátů ? Zamýšlený návrh ? Odpověděl jsem : No target ! Fly w|o aim. Go as you please. Hazard a guess with skytron. Give it a go ! Počítač řekl jen O. K. a zmlkl. Po chvíli se ozval znovu :

„ But thou must prophecy again ! Before many peoples, and nations, and tongues and kings. I shall give you a little book. Eat it up, it shall make your belly bitter, but it shall be in thy mouth sweet as honey. „
Main frame zase blbnul : „ Musíš opět prorokovati lidem a národům a jazykům a králům mnohým. Dám ti knížečku malou. Pozři ji a učiníť hořkost v břiše tvém, ale v ústech tvých sladká budeť jako med. „

Zase se hrabal v bibli. Zřejmě se mu její texty líbili. Odpověděl jsem mu :

I know. But don't goof off again. Tell the geoscanner to try to find garden Eden, paradise. Scan the Holy Sriptures for me. I don't remember. It is thus written – and sealed. You have all the data, find the answer I don't care, I am taking forty winks now. Maybe even 50 or 100. Now then, shut up and go to work. ASAP ! ( As Soon As Possible )

Gepard odpověděl: „ Roger ! I give it a go, too !“ a odmlčel se. Založil jsem si ruce za hlavu, zasnil se a mumlal : „ Nice garden Eden. Napadla mne básnička :



On stony beach in stony Nice, nice
Girls sunbath topless like in paradise.
Pretty bosoms like a fisher's hook
Are displayed for the pass-by look.
There are nice niceties in nice Nice,
The sun, topless girls, muffled clochard
And avarice.
Excuse moi, si je pense
A seins nus, tu douce France.
The poem is just little fun,
Caused by the topless girls and the sun

Na palubě jsem se učil řeči nebo hrál s gepardem šachy a tak jsem mu ještě jednou opakoval v mé bídné francouzštině, co jsem mu již řekl anglicky : „ Nemám cíl, počítači, leť jak se ti zlíbí. Odvaž se odhadu se skytronem. Pokus se o to.

Připadalo mi to jako věčnost, kdy jsem byl naposled na zemi a u moře v Nizze.. Pomalu jsem usínal. Než jsem upadl do spánku, napadla mne prastará egyptská moudrost : NOTHING MATTERS BECAUSE NOTHING MATTERS. Na ničem nezáleží, protože na ničem nezáleží. Staří Egypťané znali tuto moudrost a přesto stavěli paláce a pyramidy. Ačkoliv jejich pyramidy a paláce nezařádily ovzduší, zanikla přesto jejich kultura a tehdejší civilizace. Ve 23 století se pyramidy a paláce rozpadly vlivem kyselého ovzduší načisto.

Plundrujeme deštný prales, plíce země. Máme málo dřeva na papír. Vše však již bylo popsáno v několika málo spisech – v Bhagavad-ghitě, Koránu, Talmudu, Bibli, v knize Tao-Te-King od mudrce Lao-Tse. Moudriost Cree – Indiánů : „ Teprve tehdy, když bude poražen poslední strom, poslední řeka otrávena a chycena poslední ryba, zjistíte že se peníze nedají jíst. „

Chtěli jsme svým způsobem dokázat, že umíme také stavět pyramidy, ale přehnaĺi jsme to. Zavřel jsem oči a pomalu padal do hlubin spánku. Až se přiblížíme k nějaké černé díře, gepard mne vzbudí. V představách se mi mihla jakási hora s úzkým horským sedlem. Ragamuffin přistál na vrcholku nevelké náhorní plošiny. Měla tvar trojúhelníku. Dole v údolí bublal potok a ve stromoví štěbetali ptáci. Bylo jaro a horská louka, svažující se do údolí byla posetá pampeliškami. Zdálo se mi, že lezu spolu s gepardem z kabiny a scházím přes horské sedlo k potoku. Piji jeho křišťálovou vodu dlouhými doušky. Pak jsem se zvedl, vylezl nahoru k Ragamuffinovi, vlezl do cockpitu a naprogramoval modul počítače, který byl pro všechny bezvýchodné situace připraven v emergency kitu na IGNITION TO GROUND ZERO – zánět k základní nule. Zcela tak dobře by se program mohl jmenovat DETONATION nebo LIQUIDATION, - ale vědátoři z pozemní kontroly a jejich programátoři neměli rádi taková slova. Vylezl jsem z raketoplánu, sešel do horského sedla, lehl si a založil ruce za hlavu a usnul. Tady mne střepiny z výbuchu nezasáhnou. Byl to sen nebo jen živá představa ? Nevím. Bylo mi všechno jedno. Zdálo se mi, že kolem mne poskakuje profesor Minski. Seděl jsem upoután na křesle a kolem uší mi bzučely aparatury, před očima mi blikaly světelné diody a Minski prováděl akupunkturu mého mozku. Cpal mi do něj plechové sensory, poskakoval, tleskal rukama a pištěl :

„Teď se budeš hejbat, jak já budu chtít ! Jen co naprogramuju počítač ! Budeš si myslet hned cosi jiného, hajzle ! Odsoudil jsi mne k smrti ! A já jsem vědec ! Vědec, rozumíš, holoubku ! Hawkins, ten mrzák ! Byl taky vědec ! Ukradl mi myšlenky ! Řekl, že nemůže býti Boha, neboť on může beze zbytku popsat a vysvětlit vesmír a je tedy Bohem on ! Mýlil se ! Jsem to já ! Mohu hejbat vesmírem ! Dejte mi pevný bod ! A já ho našel ! Cha, cha, cha. . . . .
Nemohl jsem se ani hnout. Byl jsem pevně připoután ku křeslu a připojen na Minskiho vnitřní a vnější vysokonapěťovou síť jeho šíleného mozku. Minskimu se podařilo zhmotnit jeho myšlenky, - jako ostatně každému člověku. Těm, kterým se to nedaří nazýváme budižkničemy, dissidenty a zrádci všeho, co je nám svaté. Nechtějí dělat co chce nebo dělá většina. Demokracie selhala a přežila se. Lidé nechtějí volit Minskiho, JuDr Becksteina nebo Sadama Huseina a jiné šílence a tak si šílenci v demokratickém světě vymysleli své systémy. Hitlerovi také trvalo více než deset let, než se v demokratické Evropě dostal k moci. Mezi tou dobou jezdil po pivnicích a řečnil.
Spisovatelé, herci a inteligence do toho viděli a psali proti rádoby-malíři pamflety. Pak museli před malířem utéci.
Rozesmál jsem se a Minski řekl : „Co se směješ, hade ? Počkej, jen co budu hotov !
Smát se přestaneš !“
Řekl jsem : „Směju se, protože mám schované Hawkinsonovo poznámky a výpočty. Zkus mne naprogramovat, abych ti řekl, kde jsou. Dal jsem je jinému a řekl mu, aby je dal třetímu a mě neřekl, komu. Mohl bych to vykecat. Připojili byste mne na mašinu, nebo dali drogy. Já vás šílence znám.“
Minski přestal poskakovat, naklonil hlavu na stranu, pohladil si profesorskou bradu a zapištěl :

„Ty máš Hawkinsovo papíry ? Toho kripla, co už proletěl časem ? Starýho Hawkinse, co musel bejt taky připojenej na mašinu, protože se nemoh' ani hejbat ? Vo kterym se říkalo, že je tak geniální, že kdyby nebylo tý mašiny, s kterou psal a mluvil a toho vozejku, že bysme se vo jeho genialitě nic nedověděli ?“
„Ano „ řekl jsem. Ale mluv spisovně, Minski ! Začínáš být vulgární a sprostý! A urážíš kolegu !“
„Promiňte !“, řekl Minski. „Dal byste mi ty papíry k nahlédnutí ? Jen bych si něco ověřil. Kolega Hawkins tvrdil že . . . Nuže, na tom nezáleží, co kolega Hawkins tvrdil, avšak. . . Mohl bych se do nich ještě jednou podívat ?“
„Ty už jsi je jednou viděl ?“ , zeptal jsem se.
„Netykejte mě, prosím ! Já jsem s vámi husy nepásl !“ , ohradil se Minski.
„Sorry“ , odtušil jsem suše. „Ale asi jsi mi vrazil jednu elektrodu do mozkové oblasti tykání a urážek, profesorský skřete ! Třásly se ti pazoury, zahradní trpaslíku !“

Minski kolem mne začal poskakovat a tahat mi dráty z hlavy. Mumlal :
„Zajisté, zajisté. Četl jsem o tom, četl jsem o tom. Již v útlém věku pěti let. Avšak můj ubohý otec mi knížku tehdá sebral a spálil. Řekl, že nechce mít doma zázračné dítě. Mlátil mne po hlavě denodenně a neustále navzdory mému neustálému a neutuchajícímu dobrému prospěchu ve škole a mé žízni po poznání. Nemohl jsem to pochopit. Měl jsem samé jedničky a otec mne přesto tloukl. Z ušetřených peněz v prasátku jsem si, když mi bylo sedm, koupil vyřazený encephalograf z generálního štábu armády a zapojil na kočku. Kočka vydávala různé skřeky a nezvykle se pohybovala, než zdechla. Můj nebožtík otec, dej mu Hawkins věčnou slávu, mne tehdy stloukl do bezvědomí. Byl jsem týden v nemocnici, kde do mne lékaři cpali drogy, abych se uklidnil. Snil jsem o toom, že zkonstruuji přístroj, který by zabránil otci, aby mne tloukl po hlavě. Nebude vykonávat tyto pádné pohyby ale hladit mne po vlasech a říkat laskavá slova, neboť se dobře učím. Učil jsem se vždy to, co chtěli ve škole, abych se učil. Táta chtěl, abych se neučil. To mi bylo podezřelé. Proč ? Proč chtěl můj rodič abych zanechal vědy ? Můžete mi na tuto otázku odpovědět ?“
„Můžu !“ , řekl jsem lakonicky. „Tvůj táta věděl, že jsi zrůda a nemáš srdce. Chtěl, abys přestal chodit ven do školy a šel do sebe. Mne otec tloukl také. Ale zůstalo to bez následků. Chtěl, abych neříkal ve škole to, co se říká doma. Víš co říkal, bejku ?“

„Mluvte spisovně, prosím,“ řekl Minski vyčítavě. „Vytahal jsem vám z hlavy všechny dráty. A neurážejte mne, prosím! Co říkal váš ctěný otec ?“

„Poškodil jsi mi oblast slušnosti, vědátore ! Zašel jsi příliš daleko a udělal mi v šedé kůře mozkové díry, hajzle !“

„Promiňte ! Co říkal váš otec, když jste se učil, respektivně neučil ?“ , vrtal Minski dále svou otázkou.

Říkal ku příkladu : „Zatracení komunisti, už zase prší ! „
Já pak říkal ve škole paní učitelce : „Zatracení komunisti, už jsem zase zapoměl napsat domácí úlohu z ruštiny !“
Soudružka učitelka se pak ptala, proč jsou komunisti zatracení a co to mí společného s domácí prací ? Odpovídal jsem že dialekticky všechno souvisí se vším a že pršelo. Nemohl jsem psát domácí úlohu, nebo%t jsem se díval z okna, jak déšť šumí a kdeže je ten komunista, který poručí větru, dešti ?

„Já jsem se narodil ve svobodném státě !“ , ohradil se uraženě Minski. „U nás v USA se podobné hovadiny neučí. Náš učitel věděl, že vítr a déšť jsou nespoutané živly, jejichž zákonitosti jsou na prahu chaosu a tedy omezitelná jen dle počtu pravděpodobnosti dle binomické řady. Je to neomezená neomezenost, vymykající se mezím poznání a proto . . .“

„Právě proto !“ , přerušil jsem ho. „Jsi mezek, protože jsi se narodil v neomezeně svobodném státě. Otec tě mlátil, ale ty jsi přesto studoval bezmezně dále. Komunisti by ti sebrali skripta a přeřadili tě do zemědělské výroby, odbor studený odchov telat. Tam bys mohl pokračovat ve výzkumu a bádání. Nosili by ti mrtvá telata a potraty. Ty bys je zapojil na tvůj EEG a oživoval vlastním dechem, pápěro !“
„Myslíte, že by to bylo možné ?“ , vydechl nevěřícně Minski. „Kde je ta země odkud přicházíte ?“

„Dřív jo !“ , řekl jsem nonšalantně. „Teď už telata zase pohřbívají hned po potratu. Vrací se ke starým strukturám.“

„To je škoda !“ , řekl Minski lítostivě. „Mohl bych přesto nahlédnout do papírů starýho Hawkinse ?“

Minski si sedl, založil ruce za zády a vypjal, napjat očekáváním, vychrtlý krk. Vyvalil oči a čekal.

Když jsem se probudil z toho tíživého snu, ležela vedle mne nahá žena. Podíval jsem se na sebe. Byl jsem také nahý. Probudil jsem ji. Protáhla se jako kočka, zívla a řekla : „ Ahoj „

„ Kde jsi se courala ? „ zeptal jsem se

„ Hrála jsem si trochu s tygrem s voňavým dechem“, odpověděla

„ Co kdyby tě zakousl ?“

„ Jak, když není smrt ?“

„ To máš pravdu.“, řekl jsem po chvíli přemýšlení.

„ Kde jsi se tu vzal ty ?“ zeptala se ta ženská. „ Dřív jsem tu byla pořád sama. Bylo mi smutno a tak jsem pořád brečela.“

„ Spadl jsem z nebe. „ řekl jsem. „ Musíš všechno vědět ?“

„ Musím ! Chci abys mi všechno řekl. Chci na tebe být hrdá a pyšná. Jak se jmenuje tahle tráva ? „ zeptala se a ukázala na trs rostliny u hlavy, kterou jsem slehl ve spánku a z které vytékalo bílé mléko.

¨ „ Hadí mlíčí. Pryžec chvojka. Dwydlan. Diabolus latex serpentinus. „

„ Ty víš věcí. Jak to všechno můžeš vědět ?“, zeptala se ta nahatá ženská.

„ Musím si to vymýšlet a dávat všemu nějaká jména abych se v té džungli neztratil. Teď, když jsi tady, je to v celku jedno. Už nezabloudím. Může to zůstat beze jména. Někam tě postavím a ty mi budeš sloužit jako ukazatel mých cest - než se zase k tobě vrátím. Jsi moje hvězda, nebo bludička, co já vím !“

„Ale já si ráda povídám. Umíš tancovat ?“ řekla a postavila se na nohy. Vlasy jí padaly do půli zad, vlastně břicha, jak náhle vstala.

„Ne, co to je ? Tancovat ? K čemu je to dobré ?“ , zeptal jsem se.

„ Vstaň, naučím tě to ! Shýbla se a vzala mne za ruku. Pocítil jsem závrať nad tou záplavou vlasů a ze všeho, co ta nahatá ženská měla.

„ Vstávej, ukážu ti to. „

„ Nech mne, jsem líný. Lehni si zase.“ řekl jsem jí.

„ Vstávej !“, žadonila nahá ženská. „ Naučila jsem se to, jak zpívali ptáci.“

Vstal jsem. Ta ženská mi dala ruce kolem krku a začla se mnou otáčet.

„Au, šlapeš mi na nohy!“ řekla. „ A tlačíš mne do břicha !“

„ Vždyť ty tvoje kroky nikam nevedou, jako to tvoje povídání ! „ ohradil jsem se.

„ To je právě to krásný !“ řeklo to krásné stvoření

„ Víš co ? Dotancujeme až tamhle do toho křoví, ano ?“ , navrhl jsem.

„ Proč ? Můžeš mne tlačit do břicha tady. Viděla jsem, jak to dělají tygři. Tygr se rozběhne a . . . všechna krev se mi vehnala do tváří, když jsem se koukala. Můžeme to dělat hnedka tady. Ty se rozběhneš a . . . „

„Ty to chceš dělat na ulici v pravé poledne ?“ zeptal jsem se udiveně.

„ Co je to ulice ? „ zeptala se naivně.

„ Nic. Jméno téhle louky.“, řekl jsem a povalil ji do trávy.

Když se zemětřesení utišilo a požár v jejích tvářích dohasínal, řekl jsem jí :

„ Ne abys lezla tamhle na kopec a trhala jablka tamhle z toho stromu. Naplácal bych ti prdelku !“

„Proč ?“

„ Pro slepičí kvoč, aby kvočna nekvokala, když nemá proč. Musíš všechno vědět ? Protože je v údolí jablek dost. Tamta jabloň má rakovinu a plodí nezralá a červivá jablka. Jsou sladká, ale rozbolelo by se ti bříško, víš ?“

„ Já mám teď v bříšku jako v pokojíčku.“ , špitla.

„No vidíš! Je to lepší, než si nacpat žaludek nezralým ovocem. Tygři to dělají taky. Ale žerou jen jahody, maliny a ostružiny a nelezou po stromech“, vysvětloval jsem.

„To je pravda. Uděláš mi to ještě jednou ?“, žadonila. Pak půjdeme na jahody a . . .

„Potom půjdeme spát pod hvězdy !“, řekl jsem.

„Jé, to bude krásný ! „ vzdychla. „Já jsem chodívala spát do jeskyně v údolí. Já se teď budu dívat na hvězdy a ty se mi přitom budeš dívat do očí, jo ?“

„Říká se ano.“, opravil jsem ji. „Ano !“

„Ano ?“

„Ano !“

„A budeš to všechno pojmenovávat, ano ?“, ptala se ta krásná nahá žena.

„Co všechno ?“

„No všechno ! Všechno co vidíš. Trávu, mě, hvězdy, tmu . . . „

„Ano.“

„Opravdu ? Budeš mi to šeptat do uší, ano ? Opravdu ?“

„Opravdu. Ale nikdy mi neříkej, že nemáš co na sebe, ano ?“

„Ne. Já mám všechno.“, řekla ta krásná nahá ženská. „Tebe a tady to vokolo.“

„Říká se okolo!“, poučil jsem ji a pleskl po zadničce, aby si zvykla mluvit spisovně.

„Víš co jsem taky viděla, když jsem tu byla sama ?“

„Ne, co jsi viděla ?“

„Viděla jsem všechno co tygři dělají. I jazykem to dělají. Umíš to dělat taky jazykem ?“

„ Je zajímavé, čeho všeho sis všimla, když jsem tu nebyl. Nelez na ten kopec k té jabloni, prosím tě.“, řekl jsem.

„ Proč ne ?“

„ Protože by ses už nikdy nesměla a nemohla ptát ! Některé věci by ti nepřelezly přes rty, víš ?“, vysvětloval jsem

„Proč ne? „

„Protože by to byl hřích !“

„Co je to hřích ?“

„Myslela by sis, že děláš něco nesprávného.“

„Já jsem nikdy nic moc nesprávného nedělala. Jak se vlastně jmenuješ ?“

„Sadam.“, odpověděl jsem. Nebo tak nějak. „Padam. Spadl jsem z nebe. Žádám....abys mi říkala třeba Husyfajn, - od husy to nejlepší. Jak se ti líbí Žádam ?

„Ne, budu ti říkat Adam. Kdo ti všechna ta divná jména dal ?“

„Nikdo mi je nedal, dal jsem si je sám. Byl jsem sám a pořád jsem někam padal, do nových časoprostorů a černých děr, tak jsem si začal říkat : Sám si velím, sám si padám, sám si žádám, sám si vařím, šiju, peru, že se na to nevy . . . hm... nevykašlu.“

„ Ty mluvíš tak divně . . .“, přerušila mne. „Vůbec ti nerozumím.“

„Nemusíš rozumět všemu.“, odpověděl jsem. „Hlavně nelez na ten kopec, neposlouchej hada a neber od něj nabízené ovoce. Vše ostatní už vykysá samo.“, poučoval jsem ji opětně.

„Já se hadů bojím!“, řekla a hlas se jí zatřásl.

„No vidíš ! Asi ti tam zůstal nějaký ten zbytek programu na palubě.“, řekl jsem. „Z dřívějších letů a výletů, tak říkajíc.“

„Už zase mluvíš v hádankách !“, řekla vyčítavě. „Když jsi tu nebyl, bylo všechno prosté. Jezdila jsem na tygru s jahodovým dechem, koukala jsem se, co dělají, a všemu jsem skoro rozuměla. Nespala jsem sice pod hvězdami, ale tygři mne navštěvovali v jeskyni, když mělo pršet a já jsem spala na jejich kožišinách....a.....“

„Až na to, že se ti hrnula krev do tváří !“, přerušil jsem ji. „A spala jsi na jejich kožiších, ne kožišinách. Kožišina je, když je tygr mrtvý a stáhne se mu kožich, víš ?"

„To ano, ale už se nehrne: Ukázal jsi mi, proč to tygři dělají... Ale ty neřveš, jako tygři. Ale hezký to je... moc.“

„Nemůžu umět všechno.“, namítl jsem

„Ale mluvíš v hádankách, kterým nerozumím .. „, odvětila.

„A ty jsi prostořeká ženská !“, řekl jsem. „Co nevidíš, to neřekneš.. Víš co já musím dělat ? Musím přemýšlet. Musím to všechno pojmenovat, tady v tom ráji.“, vysvětloval jsem.

„Proč ?“

„Protože si ráda povídáš. Nebo snad ne ?“

„To ano.“

„No tak vidíš. Seděli bychom tu jako dva lenochodové a ukazovali prstem. Dělali bychom na sebe posunky, šklebili bychom na sebe obličeje a roztahovali bychom si hubu prsty na znamení hladu. To by se ti líbilo ?“

„To by se mi teda nelíbilo, to teda ne !“, řekla ta má žena rozhodně. Věděl jsem, že jsem našel tu pravou, či spíše, že přišla ke mně ta pravá.

„No tak vidíš.“, řekl jsem. „Ty mne necháš trochu přemýšlet, abych se z těch hádanek dostal a já tě nechám trochu povídat, abys mne do nich zase přivedla. Ale nelez na ten kopec a nenos mi odtamtud vitaminy, ano ?“

„Co jsou to vitaminy ?“

„Tak docela přesně to nevím. Ale je to v těch jablkách. Když je jich málo, je to špatné. Když je jich moc, je jich příliš a je to špatné také. Rozbolí se ti bříško a ze zadničky ti poteče samá voda.“

„Jak to víš, když to nevíš ?“ zeptala se opět.

„Některé věci můžeme vědět, aniž bychom je použili.“, vysvětloval jsem. „Ty se také bojíš hada a nevíš proč.“

„To je pravda.“ odvětila po chvíli přemýšlení. „Ale bojím se taky malých tygrů, co lezou ze země, víš, z díry. . . „ , dodala.

„To nejsou malý tygři, to jsou myši.“, poučil jsem ji opět.

„Aha, myši...“, řekla.

„Proč se bojíš myší ?“, zeptal jsem se potměšile.

„Protože jsou rychlé. Najednou vylezou z díry a šup !... Už jsou zase v jiné . . . a tak jsem si myslela. . .že . . „

„Ty jsi děsně přemýšlivá a vynalézavá ženská ! A máš bujnou fantazii.“, řekl jsem.

„Viď ?“, řekla s pýchou v hlase a rozesmála se.

„Hmm“ , řekl jsem a žvýkal stéblo trávy.

„Nechceš už jít spát ?“ , zeptala se. Slunce už šlo taky spát a vyhnalo hvězdy na pastvu, podívej se. . . řekla a ukázala prstem na oblohu. „Já bych chtěla, abys to dělal jako tygři. Jazykem. Všecko. . . „

A byla noc a bylo ráno, první den. Druhý den mne žena ráno vzbudila a řekla:

„Hele, co jsem našla na kopci !“ a ukázala mi pazourek a skleněnou duhovou kuličku.

„Co to je ?“, zeptala se.

„Ty jsi tam trhala jablka, viď ?“ , vykřikl jsem

„Ne, to ne.Byl tam had a tak jsem utekla. Já se hadů bojím. Ale tohle jsem našla v trávě na cestě.“

„Had ti říkal, aby sis to vzala ?“, naléhal jsem.

„Ne, vzala jsem si to sama od sebe. Proč ? To jsem nesměla ?“

„Můžeš si vzít, co chceš. Asle nelez k těm jablkám. A neposlouchej, co had říká. Je to přízemní, plazivý tvor.“, poučil jsem ji. „Lže, jako když tiskne... ehm.. . . lže, jak se plazí !“

„Ano.“, špitla.

„Dej to sem ! Udělám ti z toho náušnice. Budeš to nosit na uších, abys byla ještě hezčí.“ řekl jsem a vztáhl ruku po kuličce a pazourku.

„Ale to bych měla něco na sobě.“ namítala. „A ty jsi říkal. . . „

„Dokud to neříkáš ty, je všechno v pořádku.“, odpověděl jsem. „Když ti kákne holub na hlavu, máš také něco na sobě, ať chceš nebo ne. Já ti koupím. . . ehm... dám, na co máme, ale víc ne, tak buď bez starosti.“

„To je pravda. To pak musím jít k tůňce a vyprat si vlasy. To není hezké.“

„No vidíš. Tohle hezké bude. A neříká se vyprat si vlasy ale umýt si vlasy, víš ?“

Jak to víš, že to bude hezké ?“ zeptala se zvědavě.

„Protože to vím. Nevím, jak to vím. Je to tak.“

„To je pravda. Já jsem jednou taky věděla, že se nesmím moc naklánět nad tůňkou, a přesto jsem se nakláněla abych se lepší viděla a skoro jsem se utopila jak jsem tam spadla.“, vypravovala ta moje ženská.

„Tak vidíš ! Nikdy nedělej, co nevíš a dělej jen to, co víš. Pak se ti nemůže nic stát.“, řekl jsem a rýsoval pazourkem vrypy do skleněné kuličky. Kuličku jsem rozpůlil a začal do ní vrtat otvory špičatou hranou pazourku.

„Jé, to je krásný !“, řekla žena.

Šli jsme potom spolu do lesa. Řekl jsem jí, že zavoláme lesního muže.

„Kdo je to, ten lesní muž ?“, ptala se zvědavě. „A co od něho chceš ?“

„Orang-Utan.“ a ona ztichla a už se neptala.

Zařval jsem : „Orang-Utane, vylez ! Volá tě tvůj pán !“

Orang-Utan vylezl a já jsem mu vytrhl dvě žíně z brady, udělal smyčku a pověsil ženě na uši náušnice se žíněmi.

„Až budeš zase utíkat, tak si ty náušnice nejdříve sundej.“, řekl jsem. „Musela bys potom nosit jen třešně, aby ses mi víc líbila. Líbíš se mi i bez náušnic, ale ty mi něco připomínají, abych nezapomněl, víš ?“

Kdybys mi udělal do uší dírky, tak bych si je nemusela sundávat.“, řekla.

„To by tě bolelo. Tekla by krev. Nerad to vidím.“

„Já se krve nebojím. Když je měsíc v úplňku, tak každý měsíc . . . „

Přerušil jsem ji: „To je něco jiného. Tohle by tě bolelo. Dej pokoj a neotravuj !“

„Dobře“, řekla a byla chvíli zticha. Pak se zeptala : „Můžu se jít podívat k tůňce „“

„Jdi, ale moc se nenakláněj. Náušnice by ti spadly mezi pulce a ropuchy a ztratíš je. Já se tam potápět nebudu, abych je hledal.“

„Ano.“, řekla a odběhla. Když se vrátila, dala mi pusu.

„Co to děláš ?“, zeptal jsem se. Máš pusu celou vláčnou, vlhkou a teplou. Co tě to napadlo ?“

„Nevím. Jen tak mne to napadlo. Tobě se to nelíbí ? Ale ty jsi mne udělal moc hezkou, s těma ušnicema !“

„Náušnicema !“ , opravil jsem ji. „Žena je krása a láska a sláva muže. Aleč krása ženy je pomíjivá.“, řekl jsem a dodal : „ A muž je hlavou ženy.“

„Proč je muž hlavou ženy ?“ , zeptala se.

„Protože má v hlavě jen svou krásu a na nic jiného nemyslí. Ku příkladu že jsou také zákony.“

„Co je to, zákony ?“, zeptala se. Byla zvědavá jako kočka.

„Že se něco nesmí dělat. Stanovil je majitel téhle zahrady.“ vysvětloval jsem.

„Ještě jsem tu žádného neviděla, kromě tebe, jak jsi přišel.“

„Toho vidět nikdy nemůžeš. Je neviditelný, ale má svého zástupce ve tvém srdci. Tam ho můžeš cítit.“, vysvětloval jsem trpělivě.

„Tam já cfítím. . . cítím, . . jen to, že tě mám ráda, od prvního okamžiku, jak jsem tě spatřila. Víc než tygry a hvězdy a tuhle zahradu – já nevím, já nevím, jak bych ti tořekla. . „

„Tak raději mlč. Takové věci se nejlépe říkají mlčením, víš ?“

Nemlčela začla se opět vyptávat : „ A proč je muž hlavou ženy a ona jeho sláva ?“

„ No vidíš !“, zvolal jsem. Muž, já, já tam cítím totéž, co ty pro mne, ale ještě tam cítím Zákon, víš ? Proto je muž hlavou ženy, protože ona tam cítí jen tu, tu lásku a nějaký zákon ji nezajímá. A ona je jeho sláva, protože, když se stará o to, aby je oba majitel týhle zahrady z ní nevyhnal, tak je vše v pořádku a on, on, víš, on se stává lepší a lepší a poslouchá ten Zákon v jeho srdci a tak platí, že ona je jeho sláva a on její hlavou. Je ti to teď jasné ?“ skončil jsem má poučení.

„Moc ne. Ale když budu chtít víc vědět, tak se tě zeptám. Ty máš na to tu hlavu, viď ?“

„Ano. Uděláš to ještě jednou ?“, zeptal jsem se.

„Co ?“

„Říká se co, prosím. To co jsi udělala před chvílí. Dalas mi pusu na pusu.“

Vzala mne kolem krku a strčila mi jazyk mezi zuby. Chtěl jsem ji povalit do trávy.

„Počkej“, zašeptala. „Musím si sundat náušnice. Ty mě moc nakláníš !“

„Tady ti do vody nespadnou. Sebereš si je potom“, řekl jsem, když jsme padali mezi plavuně a přesličky, zvící zahradního trpaslíka.

Vůbec se nebránila. Oči měla duhové a zlomené v očekávání věcí příštích. Voněla čerstvou hlínou, trávou a čistou vodou.

„Když bude měsíc zase v úplňku“, řekl jsem potom, „ můžeš si dát kolem bříška fíkové listy. Utrhni si je tamhle z toho keříku ! Já na to nebudu dávat pořád pozor.“

„Jak se ten stromek jmenuje ?“, zeptala se zvědavě.

„Tabu.“, řekl jsem. „Když řekneš, že je něco tabu, tak tě budu taky poslouchat, ženo“, dodal jsem

„Ano.“, špitla a ztichla.

Když jsme večer zase leželi pod hvězdami, zeptala se : „Proč mi také nedáš nějaké jméno ? Kdybys mě volal, přiběhla bych !“

„Jak se ti líbí Děva ? Budu ti říkat děvenko, děvče a když budeš zlobit, tak . . .“

„Děva, děva . . . „ opakovala. Líbí se mi to jméno.“, řekla prostě „Můžeš mi něco vyprávět ? Vymysli si něco !“

„Proč si to přeješ ?“, zeptal jsem se jí.

„Abych o tom mohla přemýšlet.“, řekla. „Když ty něco říkáš, vždycky o tom přemýšlím.“, dodala.

„Tak dobře.“, řekl jsem. „Hospodin jednou řekl Noemu . . .“

„Kdo je to Hospodin ?“, přerušila mne.

„Majitel téhle zahrady.“, řekl jsem. „A nepřerušuj mne pořád !“

„Ještě jsem ho tu nikde a nikdy neviděla. Jak vypadá ? „

„Nevypadá nijak.“, odvětil jsem. „Je všude a nikde. Patří mu nejen tahle zahrada, ale celá země a hvězdy a slunce a vůbec, celý vesmír. Řekl ti, aby ses nenakláněla nad tůní, tys to věděla a přesto jsi se nakláněla. Mělem jsi se utopila.“

„Hmm“, zamumlala Děva a chvíli bylo ticho. Podíval jsem se jí do očí. Zorničky se jí rozšířily jak medový koláč. V koláči plavaly hvězdy. To jsem věděl, že jsem jí řekl pravdu a že ona tu pravdu také vstřebala a cítila. Žena, když slyší pravdu, zkrásní v obličeji.

Za chvíli řekla : „Ale, - nemohla jsem se utopit. Není smrt !“

„Když mne nebudeš poslouchat, smrt bude.“, poznamenal jsem vážně. „Zůstaneš příliš dlouho v tůni a smrt přijde přesto!“

„Jak to bylo s tím Noemu ?“, zeptala se zamyšleně.

„Noe je první pád. Noemu je třetí pád : Komu, čemu, víš ? Musíme si do povídání zavést nějaký pořádek, jinak se upovídáme a ty se uptáš.“

„Dobře.“, špitla. „Tak už povídej !“

„Vlastně není co. Bylo to jako s tou tůňkou, s tím rozdílem, že Noe poslouchal Hospodina.
Hospodin mu řekl, aby postavil archu, víš, takovou loď ze dřeva, co plave po vodě . . . „

„To jsem viděla.“, přerušila mne Děva. „Viděla jsem, jak dřevo plave po vodě. Dokonce v něm byly malé dírky a z těch vylézali malí hadi.“

„Tak vidíš. Hospodin řekl Noemu . . .“

„Třetí pád !“, zvolala Děva rozjařeně.

„Ano, třetí pád. Ale neskákej mi pořád do řeči !“, napomenul jsem ji.

„Jak to bylo dál ?“, ptala se zvědavě.

„Nuže, Noe stavěl tu loď, ale stavěl ji na poušti. Na poušti je jen písek, víš ? Žádná tráva, ani voda.“

„Jako na břehu potoka, ale víc ?“, ptala se Děva.

„Mnohem víc. Písek, kam dohlédneš. Kopce písku, kterým se tam říká duny. Noe si dříví na archu musel vozit z oázy, kde byly stromy. Ostatní se mu smáli, že je blázen.“, vyprávěl jsem

„Kdo je ostatní ?“, zeptala se Děva.

„Lidé jako my, děvče.“, řekl jsem. „ Tady jsou jistě také nějací v okolí, ale to ti může být putna.“, odpověděl jsem.

„Ty jsi řekl vokolí“, namítla Děva. „Vokolí se neříká, porušuješ pořádek povídání !“

„Vysvětlím ti pořádek povídání později. Ty v tom pořád děláš chyby. To tvoje povídání je jak taneční kroky. Nikam to nevede. A neřekl jsem vokolí, ale v okolí. To je rozdíl.“, vysvětloval jsem klidně.

„Ale vedlo !“, rozhořčila se Děva.. „Ty jsi mne povalil a já jsem se dozvěděla, proč to ty tygři dělají. Pak už mi nebylo takový horko, jako tenkrát, když jsem tu byla sama a nemohla ani spát. Pořád jsem se převalovala z těla na tělo a . . . „

„Neříká se z těla na tělo, ale s boku na bok.“, opravil jsem ji.

„Tak dobře, s boku na bok. Jak to bylo dál ?“

„Vždyť to víš !“

„Já myslím toho Noe“

„Noea..“, opravil jsem ji znovu. „Noea, koho, co. Je to čtvrtý pád.“

„Dobře. Povídej.“

„Noe tu loď stavěl i navzdory všem výsměškům. Nikdo mu nic podstatného neřekl, jen Hospodin. Ten nikdy nemluví nahlas. Buď ho slyšíš, nebo ne.“

„Hmm“, řekla Děva zamyšleně. „Pokračuj !“

„Pak se do té pouště vlila velká voda. Pršelo a pršelo. Čtyřicet dní a nocí. Všichni se utopili, jen Noe, jeho žena, synové a pár zvířat se zachránilo.“

„Jako my ?“, zeptala se ta zvědavá ženská.

„Snad, nevím. Ještě jsem neprozkoumal okolí. Ty mi stačíš.“

„To je pravda. Jednou jsem viděla divně flekatého tygra s uplakanýma vočima. Chtěla jsem ho zavolat, ale on běžel strašně rychle a vyskočil na strom.“

„To byl gepard, ten má pruhy pod očima, takže vypadá jako kdyby plakal.“ vysvětloval jsem.

„Gepard. To je divný jméno. Jak jsi na něj přišel ?“

„Hospodin mi řekl, abych všechna zvířata pojmenoval, a jaká jména jim dám, tak se budou jmenovat, víš ?“

„To je pravda. Já jsem si pojmenovala tygra, protože někdy řve. Jednou jsem viděla malinkýho tygra, kterej řval docela potichu : grrr, grrr.. Usedl mi u nohou a chtěl abych ho pohladila. Otíral se mi o nohy.“

„To asi byla kočka a neřvala, ale předla, víš ? Kotě, kočka, the cat, die Katze, Koťjonok, la chatte, Minou, Mačka. Miauw, Mňau, Číča. Předla. Purred. Schnurrte. Ronronner“

„Zrovna tak to dělala. Mňoukala a předla. Jak to můžeš všechno vědět, když si tady nebyl ?“, zeptala se Děva užasle.

„Jak ty jsi se učila kroky, které nikam nevedou ? To je mi taky záhada.“, řekl jsem.

„To není záhada, ale tajemství. Nemůžu ti všechno vysvětlit slovy, víš ?“, poučila mne moje žena.

„No vidíš, já taky ne.“, odtušil jsem.

„Nechceš už jít spát ?“, zeptala se ospale. „Už bylo toho povídání a řádů dost. Nebo se říká řádění ?“

„Dobrou noc.“, řekl jsem. „Říká se obojí. V povídání je to řád a všechno ostatní je řádění.“

„Dobrou noc!“, řekla Děva a dala mi pusu. Schoulila se mi do náručí a po chvíli začla tiše a pravidelně oddychovat. Usínal jsem také a nevěděl ani, jak. Propadal jsem se do černé díry spánku ale neměl jsem strach.


------------


Když jsem se ráno probudil, byla žena opět pryč. Volal jsem ji, ale marně. Vrátila se až k polednímu a v ruce měla malou knížečku.

„Hele, co jsem našla !“, volal už z dálky a podala mi tu knížku, tištěnou na cigaretovém papíře.

„Kdes to našla ? Tys byla na kopci, viď ?“

„Ne, obešla jsem kopec a tam to leželo. Na co to je, je to taky do uší ?“

Věděl jsem, co to je. Vzal jsem to kdysi tajně na palubu. Dostal jsem to kdysi jako dárek.. Byla to King James version of The Holy Scriptures v angličtině, mé mateřštině. Pak jsem na ni zapoměl. Gepard si v ní zřejmě listoval a krmil s ní robota. Tak odtud měli ti dva jejich řeči.

„Dej to sem.“, řekl jsem. Je to návod na zvelebování a údržbu této zahrady. Ale musíš umět v tom číst. BEMAR – Backlog of the Essential Maintenance And Repair. Víš ?“

„Ty víš, co jsou ty tečičky a muří nožičky na těch bílých místech ?“, zeptala se.

„Ano.“, řekl jsem a vzal jí knížečku z ruky.

Zdálo se mi, že ty svatá písma moc nepotřebujeme, - ale co kdyby ? Schovám to do jeskyně dole v údolí. Věděl jsem, že to nebyl skutečný had, který svedl Evu v ráji, ale její vlastní had, její sobectví.
Zbývalo už jen posbírat, co zbylo po výbuchu Magpie – ho, nebo Raggamuffina a na vše ostatní zapomenout. Otrhanec se asi zanítil sám. Nevím. Možná, že jsem ho vyhodil do povětří já sám, kdyř jsem spatřil tuhle náhorní rovinu a údolí. Spal jsem moc dlouho. Počítač zjistil asi : NO LIFE ON BOARD. Robot vyslaný mezi přesličky a plavuně mne
nenašel a někde možná leží vybitý do poslední ampérminuty. Odrbaný raketoplán se pak sám vyhodil do povětří. Ale kde je Gepard ? Ten obvykle opouštěl vesmírnou loď po robotovi, byl naprogramován sloužit i nadále. Nepotřebuji ho, ale musím ho schovat před ženou. Zakopat, zahrabat, zašlapat, zadupat, pohřbít, zničit. Ptala by se příliš mnoho, nebo já s s ním příliš hrál. Mohlo by se stát, že by se zamilovala do jeho umělé inteligence a donutila ho, aby s ní chodil na procházky a k tůni. A to by byl její první hřích – prodala by duši stroji. Pak by chtěla, aby jí gepard ušil nové šaty, aby měla co na sebe. A já nevím, kde by ta přání a žádosti přestaly. Asi nikde.

Vylezl jsem na kopec a šel si sednout pod Strom Poznání. Kolem mne bylo hluboké ticho a já se do něj ponořil jako do hluboké tůně. Pak jsem se zeptal Hospodina :

„ Řekni mi, Hospodine, proč jsi učinil zu ženu tak krásnou ?“

„Aby si ji miloval, synu.“

„Já ji proto také miluju. Nekdy je tak krásná, až se zajíkám. Ale proč jsi ji udělal tak hloupou ?“

„Aby ona milovala tebe, víš ?“

Proti tomu se nedalo nic namítat. V bibli stojí, převedeno do dnešní moderní řeči : „Ty ji budeš milovat a ona tě bude poslouchat.“

Všechno je tak, jak to má být.

EPILOG


Nechme ty dva v ráji a vraťme se k teorii. Povězme si, jak taková rajská zahrada vzniká. Vzniká tak, že ti, kteří jsou z z těch povolaných vyvolení, vytýčí hranice ráje a nařídí obyvatelům nastávajícího ráje, jak se musí chovat a jak myslet, aby v ráji mohli - a museli zůstat. Později začnou, když zvládli a oblbli obyvatelstvo, hranice ráje rozšiřovat, většinou ohněm a mečem. Uvedu jen několik známých jmen proroků ráje : Nebuchadnezar, Alexander Veliký, César, Karel Veliký, Napoleon, Hitler, Stalin, Khomeini, Sadam Husein - dějiny nejsou ještě u konce. Postupně, jak obyvatelstvo s despotou dospívá, rozšiřují se hranice ráje i na ostatní národy. Usurpátor se svou vládní klikou rvou ze Stromů Poznání stále nová a nová sladká jablka, která pak hořknou a kvasí v žaludku a vyvolávají bolení břicha.

Despotové, diktátoři, tyrani a usurpátoři nemívají tak rozmazlené trávící ústrojí ; krom+ toho se domnívají, že oni ty červivá pláňata nežerou. Ochutnávači prý jim předkládají biologicky nezávadné ovoce z jejich vlastních statků a úrody.

¨ Podíváme-li se opět na uvedená jména proroků ráje, zjistíme, že až na toho posledního zemřeli přirozenou smrtí, obklopeni truchlícími příbuznými v úmrtní komnatě a venku plačícím národem.
Jedno je však jisté. Žádný ten slíbený a slibovaný ráj netrvá věčně. Délka jeho trvání je vždy dána mírou útlaku jiných lidských bytostí, - a nezáleží na tom, patří-li utlačovaní k vlastnímu národu či ne. Biblická spravedlnost mele děsně pomalu ; skoro by se zdálo, že její mlýnské kolo stojí, - ale mele. Jestliže se jedna loukoť kola otočí o 30° jednou za 1000 let, nedá se hovořit o pokroku a jízdě. Lidstvo si píše svou vlastní historii také proto, aby se z ní mohlo poučit. Jakmile však vstane nový Vůdce s novými lákavými nabídkami, letí učebnice dějepisu do kouta a všichni vstanou, aby jej následovali. Následují proroka ráje a jeho myšlenku. Myšlenku novou a neslýchanou a dosud nevyzkoušenou. Kdyby bývali byli dávali v hodinách dějepisu větší pozor, co učebnice říká a pan učitel opakuje a u tabule zkouší, byli by bývali zjistili, že ta nová myšlenka a ideál falešného proroka je jen starý, oprášený a zatuchlý originál z lidských dějin, který se po věky opakuje vždy v novém hávu.
Tak vypadá vždy nový ráj, slibovaný většině od nových proroků a politiků.



Překlad článku z němčiny do češtiny. 21. 2. 1991 „Passauer Neue Presse“

VIZE BUDOUCNOSTI : SPOJIT MOZEK S MAŠINOU

Na evropském Software Festivalu se dostali počítačoví vědci do křížové palby - Kritici : Svět není žádná soukromá laboratoř.

Mnichov ( lby ) „Nový svět“ přímého kontaktu mezi lidským mozkem a počítačem představil na evropském Festivalu pro Software v Mnichově profesor Marvin Minski z Massachusetts Institut of Technology (MIT) americký vědec pro počítače a průkopník „Umělé Inteligence.“

Jestliže zákony výzkumu a bádání a další vývoj počítačové vědy nebudou omezovány, mohlo by za dvacet let vše býti kontrolováno lidským myšlením.. Již v příštím roce bude osobní počítač ( PC ) na psacím stole doplněn video – kamerou a datovou rukavicí. Přes vlnové detektory by potom bylo možné, napojit se na lidské nervy, které stimulují tělo k určitým pohybům. Poté není daleko ke kroku k tomu, zavést sensor i do lidského mozku, přes který mohou být mozku poskytnuty informace na myšlené otázky. Mozek, jak říká Minski, je lepší než lidské tělo, proč by tedy neměl být určen k přežití oproti tělu. Mozek, přenesený na stroj si pak může stvořit nové tělo s optimálními vlastnostmi.
„Software – filozof“ a kritik počítačů profesor Joseph Weizenbaum ( Massachuttes ) požadoval oproti tomu moratorium pro všechny mezinárodní výzkumné velkoprojekty, které si společnost nemůže dovolit. Svět není pro vědce žádná soukromá laboratoř pro zkušební testy, absolutní svoboda bádání není možná. Weizenbaum popsal Minského vizi o nesmrtelnosti lidského mozku jako cestu ku zničení lidské kultury. Vědci pro počítačovou techniku jsou při tom, prodat své duše k uspokojení umělých požadavků.
Na dvoudenní festival, který skončil včerejší středu v Mnichově, přišli všichni význační počítačoví vědci z celého světa, aby si vyměnili informace o vědeckých a estetických konsekvencích v umění a společnosti. David Galloway

( London ), jeden z vedoucích expertů v oboru počítačové estetiky označil umění z počítače jako obohacení, které umožňuje téměř neomezenou lidskou tvořivost. Tod Machover, komponista na počítači, dirigoval s jednou datovou rukavicí dvě kytary, buben a tři počítače. Skleněná vlákna přenášely každý pohyb prstů jeho levé ruky do počítače, který registroval hudbu – live
a podle pohybu ruky vytvářely barvu zvuku a dynamiku hudby. Patnácti minutová kompozice „Bug – Mudra „ otevřela nové poslechové dimenze ve spojení počítačem řízené rytmiky, elektronické výrazovosti a skutečně hrané hudby.