Pro něj

Možná víš, ty kluku z kanárkova,
že překonávám propsat časovou,
tvá slova nesou mne jak křídla Ikarova,
mouhou mne k tobě donést? Nemohou?

A v zimě chodívám tou zasněženou plání,
komusi tam sněží na paletu
já znám ho, znám a neznám vlastně ani
v zamyšlení cestu občas spletu.

Ty možná víš, že žárlím na Karinu,
že jsi s ní tam, kde už se netoužívá,
času za to přisuzuju vinu,
aspoň že čas knihy nepohřbívá.

Možná víš, když pláču jako Jeremiáš,
že slova tvá jsou fáčem, náplastí,
zbořený most času jimi zdviháš
a náhle není více propastí!