Dcero!

Ach má bídná, hříšná dcero,
by tě srdce zabolelo.
Duši svou jsi prodala,
do pekla ji schovala.

Trpce já se modlila,
Boha za tě prosila.
Dcero moje, proč a zač,
se můj smích změnil v pláč?

Náruč lásky mou jsi měla,
jak si se mi zavděčila.
Nedbala jsi dobrých rad
místo štěstí přišel pád.

Ve svém světě jsi si žila,
o spanilém princi snila.
Tak proč nyní, dcero zlatá,
vzala ´s k sobě domů kata?

Dcero, počkej, co to dítě,
nezná matku, neuzří tě.
Vrať se zpátky, snažně prosí,
vždyť tě v srdci s láskou nosí.

„Teď slyš, matko moje slova,
nechci to dítě vidět znova.
Cítím jenom vztek a zlost,
Mám tebe i jeho dost.“

Pozdě činů litovat,
když nedokážeš milovat.
Opustila´s pacholátko,
bezbranné to nebožátko.

Nyní tiše v hrobě ležíš,
hříchy bedlivě si střežíš.
Nemysli však na anděly,
v pekle řetězy ti zachrastěly.