Když se dítě ptá

Někdy mě trochu deptá,
když dítko se mě zeptá:

Proč oko na punčoše nemrká
a proč se do rukávu nesmrká?
Proč brýle nechodí, když mají nožičky,
a proč mi, maminko, říkáš „můj maličký“?

Snažím se odvětit hbitě,
když zeptá se mě dítě:

Jak vlastně, maminko, rodí se děti,
jak to, že nespadne ptáček, když letí?
Jak to, že Pepovi říkáte Josífku,
jak to, že nemám rád nudlovou polívku?

Váhavě volím slova,
když dítko ptá se zas a znova:

Proč tolik lidí na světě umírá,
proč jeden druhého pro lásku vydírá?
Proč Kája ze třídy má samé modřiny,
proč děda počítá poslední vteřiny?
Proč děti z obrázků bříška maj‘ veliká,
proč stranit měl bych se cizího člověka..?


Někdy mě trochu zebe,
když ptám se sama sebe:

Proč špatně se mi volí slova,
když odpovídám…
Zas a znova…