O palmě

Jsem taková malá palma na břehu moře, kdesi v dálkách, daleko od všech silných zvuků velkoměst a od husté moderní civilizace. Byla to pro mne odměna, že jsem mohla vyrůst právě zde, na malém ostrově. Ale mé větve dokážou vzbudit u lidí pocit, že zas tak malá nejsem. Má kůra je někdy lesklá od paprsků slunce, jindy omletá od mořských vln a malých částeček soli, a občas, občas mě i pohladí člověk. Takový, co se přijde vyplakat na pláž ze svých lidských trápení a pak snaží se u mne napodobit to vaše objetí. Kolik takových objetí a pohlazení už jsem za svůj tichý život zažila. Objetí, které měl a už se ztratila v objetích jiných a dalších. Každý den hledím na moře, jak se přede mnou houpe ve své vznešenosti a nekonečnosti. Tu a tam spatřím na obzoru rybářskou nebo výletní loď a někdy i já zatoužím po nekonečných dálkách a cestovat. Ráda bývám občas polaskána odvážnými vlnami, co se přijdou podívat někdy i do mých vyšších pater a tím osvěží mé unavené rozpálené palmové listy. Před pár dny sedla si pod ně mladá dívka. Poznala jsem, že na něco čeká. Už poznám pohled čekajícího člověka. Kolik jich u mne již sedělo. Měla jsem pocit, že ta hnědooká dívka čeká na lásku. A já ji chtěla říct, že na lásku se nečeká. Ale nemohla jsem skrze svůj kmen promluvit a tu dívku utěšit. Každý máme nějaký svůj osud a já musím mlčet, i když bych někdy tak chtěla promluvit. Místo toho jen ohnu své letité větve, jako bych tím chtěla něco naznačit. Někdy mi k tomu dopomůže vítr, jindy se musím snažit sama. Vy, lidé se také musíte snažit, když něco chcete a máte více možností než já nebo kterýkoliv strom na světě. Máte přece tolik možností…