Odpuštění

Noční ticho, na hřbitově
klečí muž u hrobu ženy,
zoufalství v jediném slově,
hlas, jenž žádá odpuštění.

Šeptaná slova v tichu
a tak smutně zní to:
„Odpusť mi.“ Ví o svém hříchu,
mrtvá však už neslyší to.

Na duši stín provinění,
on je vinen jejím skonem,
láska, která už tu není.
„Odpusť prosím,“ šeptá zlomen.

Pozdní lítost, hořké slzy,
mrtvá už mu neodpoví.
„Odpusť, tolik mě to mrzí.“
Odpustí mu? Kdo ví.