Poema o protivné Barče

Ve chladné jitro probouzí se Bára.
Paprsky ranního slunce tančí po vločkách sněhu.
My pomalu a zvolna vstupujeme do příběhu,
který již začal, však konec svůj má v nedohlednu…

Když čerstvý vzduch se zvolna line do kuchyně
a mísí s vůní mleté černé kávy.
Zní sborové haleluja, v odlesku Boží slávy,
jež vítá krásný nový den.

---

Však… že by snad andělovi s falší pískala píšťalička?
Něco se děje, něco je špatně, něco se pokazilo!
V ten skvostný den co Báru tolik pobouřilo?!
Jistě jen mrak, co v zápětí snad zmizí.

Marek se usmívá. Bára se čepýří :
„Zas další ráno v tomhle strašném bytě?
Ještě chvíli a zajdu ti tu na úbytě!
Uklidit musím… uvařit, vyprat… (ach!)

Žijem tu v díře, v díře světa, která nás pohltila.“
„Ach Báro, Báro! Moje hezká, sladká, milá!“
Marně se Marek snažit může,
Bára má vztek, že by vyskočila z kůže!

A když už kapka přelila hořký kalich,
není v moci ničeho v těch krajích
zastavit Báru, volající k nebi
o trochu soucitu, o špetku pochopení.

( To zvolání však soucitného mate: )

„Ach Praho, Praho! Město stověžaté.
Plné ruchu, město shonu, město života!
Jak nicotná a ztracená je všude kolem samota
…a nikde žádná útěcha a nikde žádné potěšení.

Sedím jak slavík v kleci pozlacené,
však zlato… zlato je tu zrezivěné
a tys, město mé zaslíbené,
jako blankyt nebe vzdálené.

Jen utéct, navěky a navždy.
Jen utéct zpátky za tebou,
schovat se ve tvém čilém shonu!
Před všemi ostatními… a hlavně sama před sebou!

Ach lesy! Lesy bez konce a jejich betonové kmeny,
vy jste můj odpočinek, vy jste mé rozptýlení!
Vy jste mou potěchou a klíčem k uzdravení.
Dálnice vodou… cestou ku prameni.

Vše co chci tady můžu mít,
nikdy však pokoj, mír a klid.
K čemu mi tohle věčné léno,
pokud mi není dovoleno… (ach !)

…matičku Prahu navštívit…
Pokochat se. Přivonět. Poklábosit.
A nikdy nevrátit se zpět!“

---

Marek marně dumá, jak Báru utěšit.
jak ji uspokojit, rozptýlit, potěšit?

Jak dokázat jí kvalitu hor Krušných,
když Barča sní o zámcích vzdušných?
Jak ukázat jí krásu lesa Slavkovského,
když její duše dlí u města královského?

V zoufalé chvíli, když už jiné šance není,
přichází Milan! Příběhu rozuzlení!

Křenovi plán již se v hlavě líhne.
Je přeci poeta! Jeho duše v lesích jihne!
Tak skládá poemu o manželích a křenovi,
ta Báře jistě na tváři úsměv obnoví:

„Hle Báro, vezmi, zde jsou oči mé.
Hleď jimi na svět, vzácnější nad jiné.
Kolébkou mou jsou zdejší hory stráně,
hrobem mým také, je-li to vůle Páně.

Střída těchto koutů je sladší plástve medu,
jemná a poddajná, že vyjádřit to nedovedu.
V zimě je sníh, na jaře ledy tají,
ovoce léta, barvy po podzimních hájích.

Lidé tu dobří jsou i když skořápka je tvrdší,
pod ní však skrývají otevřenou duši.
Kolem je voda, svoboda a hojnost,
kde jinde na světě je taková volnost?

Měnit jí za klec? Za mříže z betonu?
Skleněné peklo? Domy z (uma)kartonů?
Copak jsi přehlédla dar, jenž leží ti u nohou?
Panenskou krajinu s blankytnou oblohou?“

Barče se v oku zaleskne slza pochopení.
„Ach, Křene, díky! Dík za mysli otevření!
Nyní již vím, co táhne vás v končiny světa
sbohem buď smutku, fňukote... deprese odlétá.

---

Bára teď září, je proměněná celá,
od rána radostně směje se na manžela.
S písničkou na rtech práce jde sama,
milá a laskavá hned je z ní dáma.

Po Praze nevzdechne, s tou už je veta,
ve zdejším kraji jak růže vzkvétá.
Když večer Markovi skládá hlavu na kolena,
vzdychne: „Ach manželi, jak jsem zde spokojena…“