Utíkám

Utíkám od snů. Daleko. Běžím a dech mi dochází. Ale nesmí mě dohonit! Křeče v lýtkách, ve stehnech. Temný podchod, pach moči a zaschlá krev na zdi. Pod nohou mi něco křupe. Injekční stříkačka. A za mnou jen hrubý smích za doprovodu prokouřeného kašle. Zakopávám a tvář mám mokrou od nějaké tekutiny. Po čtyřech se pohybuju dál. Už mě chytají za nohu. Tekutina na mé tváří se mísí se slzami. Už mě skoro má! A zrovna odbíjí půlnoc. Opět se zvedám. Křičím bolestí, strachem, zoufalstvím. Nemohu dýchat, ale běžím dál. Louboutinka uvízla v kaluži. Co na tom… Já prostě nesmím zastavit! Volám o pomoc, naprosto zbytečně. Nikdo tu není. Jen ty sny. Cítím je na zádech. Co teď bude? Není úniku, teď to vím. Už mě drží za ruce, za vlasy. Postupně do mě pronikají. Brečím a křičím. Kopu. A teď jen ten smích. Řeže do uší. Ta bolest, ach ta bolest! Projela mnou. Jako nůž máslovým dortem. A pak už jen ticho a tma.

Jednoho dne jsem se probudila v temném podchodu. Všude páchla moč a na zemi byly rozbité injekční stříkačky. Nemohla jsem si vybavit, co se dělo předchozí večer. Každopádně to musel být asi dost divoký večírek. Zvedla jsem se ze země. Chyběla mi bota. Byla kousek ode mě v louži… Zlatá drahá louboutinka válející se v bahnu. Musela jsem se tomu smát. Nazula jsem si ji na nohu a pomalu jsem kráčela ven z podchodu. Venku svítilo slunce. Bylo mi krásně. Měla jsem naprosto blažený pocit. Až mě to překvapilo. Po tom, co se člověk vzbudí v podchodu, by se asi neměl cítit blaženě. A co na tom… Zastavila jsem se a vychutnávala si tu celou atmosféru nádherného dne. Pak jsem šla domů. Hezky zvesela.
Už je tomu několik let, tenkrát jsem studovala vysokou školu a měla dobrou práci. Ze školy mě vyhodili a z práce po čase také. V obou případech mi bylo řečeno, že se mám vzpamatovat. Naprosto jsem nechápala. Zrovna jsem prožívala skvělé období, skvěle jsem se cítila! Smutek jsem znala jen z vyprávění. Mým nitrem se rozlévaly pocity štěstí. I přesto, že jsem přišla o možnost získat diplom a že mé místo u stolu v práci obsadil někdo jiný… i přesto jsem se cítila skvěle. Moji přátelé mi pomalu přestávali rozumět. Kája mi řekla, že žiju ve svým vlastním světě a odešla pryč. Ale co, já se přeci nebudu nikomu vnucovat! Po několika měsících jsem našla svůj byt poloprázdný. Můj přítel mě opustil. "Odpoutej se od svých hloupých představ!" stálo na lístku, který ležel na stole. Čekala jsem návaly slz, ale nic se nedělo. Pořád jen pocity štěstí.
Jednoho dne mě moje matka vzala ke svému známému. Udělal nám všem čaj, příjemně se usmíval, ale nakonec mě nechal v pokoji samotnou a šel si čaj vypít s matkou do vedlejšího pokoje. Viděla jsem je přes skleněné dveře. Naslouchal mé matce a velice se mračil. Pak se oba vrátili zpátky ke mně. Matka plakala a ten pán mě vzal za rameno a řekl jen: "Tak jdeme." Nechápala jsem to, ale i tak jsem se vesele usmívala.
Od té doby jsem matku neviděla. Zůstala jsem bydlet u toho pána. Moje matka asi věděla, že bylo jen otázkou času, kdy přijdu o byt. Byla moc hodná, že mi zařídila jiné bydlení. Občas mi ten pán dal dopis. Byl od ní, nebo od otce. Vždy tam stálo, že mě mají rádi. Moc jsem tomu nevěřila, ale i tak jsem byla neskutečně šťastná. Můj nový "domácí" mi každý večer chodil zhasínat světlo v pokoji. Občas mě připoutal k posteli, zhasl a odešel. Nikdy mi to nevadilo. Vždy jsem se na něj usmívala. Často mi dával injekce a často se tvářil zamračeně. Jednou řekl, že je to beznadějné. A já se cítila tak šťastná!

Nevím kde jsem. Nevím… já vlastně ani nevím, kdo jsem! Mám ovázanou hlavu. A chodí za mnou do pokoje muž a žena. Pláčou. Ničemu nerozumím a jejich chování mě rozčiluje. Každý den dostávám injekce a celé dny jsem přivázaná k posteli.Vůbec se mi to nelíbí! Takhle mě totiž chytí! Já přeci musím utíkat. Musím utíkat daleko, pryč! Cítím se tak hrozně… už se blíží a já nemohu utéct! A nikdo to nevidí! Jen pláč, injekce a beznaděj.
Dnes večer jedna slečna utáhla málo pouta. To je moje šance. Rozepínám je a vyskakuji z okna. Utíkám.

Utíkám od snů. Daleko. Běžím a dech mi dochází.
Podchod.
Pach.
Slzy.
Bolest.
Smích.
Ticho a tma.

Štěstí.
Radost.
Opojení.
Mami…
Tati…
Ty pocity…

Beznadějné.