Běh životem

Cesta byla tak strašně dlouhá. Úmorná, nebezpečná, skličující a přesto, jsem se do ní zamiloval. Když jsem usínal pod sadem, jedl jablka a přemýšlel o svém bytí - smál jsem se na celý kraj. Ach, mne bylo tak krásně, neúnavně božsky. Večer hleděl na hvězdy, ve dne na krásu přírody. Vesmír mi připadal, nadpřírodní, to co nemohl stvořit nikdo z nás (ani ona), jediný kdo měl žezlo, byl čas.
Jednoho pustého dne, kdy nebylo vody, natož jídla, jsem potkal staříka.
Měl stříbřité vlasy, rozpuštěné do kolosálních vln a jednoduché šaty. Látka mi je neznámá. Přišel ke mne, podal mi ruku a řekl: „miluj květ, tak, jako on miluje tebe. Miluj svobodu, tak, jako ona tebe. Pomiluj se s vůní, jen ona tě dokáže sepnout“. Načež zmizel a už jsem ho nikdy neviděl. A víte, co je na tom nejhorší?
Zrovna jsem se probral z bezvědomí, které mi způsobila zpráva od doktorů: máte poslední měsíc života, pane M.