BALADA O RYTÍŘI HNÁTOVI

Řekl si jeden rytíř v krunýři,
že dosyta si o víkend zahýří,
že sám sebe královsky pohostí,
rvát bude maso zuby nehty od kostí.

Uzené, ovary, dušené a pečené,
a hradni kapela k hodům bude hrát,
tancovat děvy polosvlečené.
To řekl si rytíř zvaný Nebojácny Hnát.

Ten přídomek dostal, neb dovedl se hnát
na koni do bitvy a právě tak čacky z ni utíkat.
Poručil kuchtíkům, ať začnou jídlo na stůl klást.
Pil jednu flašku vína za druhou,

červeným výtečným Beaujolais plněnou.
Žral, mlaskal, chlastal, chrochtal, krkal,
na cimbuři holub MENE TEKEL vrkal.
Rytiř vsak nedbal. Hudba hrála,

a rytíř žral a pil. Neviděl ani děvy lepé,
nahoře bez. Oči od dřevitého lihú poloslepé.
Tu najednou - bác a bum !
Hnát svalil se jak nabouranej dům.

Křísili jej, pleskali po tváři, vomejvali,
však Nebojácný Hnát se na onen svět uz vali.
Z krunýře dostat jej věc nemožná zhola.
A tak jej zašili do kůže z vola.

Však předtím mu dali na prsa významný řád :
Dvě prázdný flašky od kontušovky a na nich -
to zapoměli bezmála
krovky od brouka žrouta hovnivála.

Vhodili poté do plesnivé hrobky rytíře zašitého.
V té kůži rytíř Hnát do dneska spočívá,
a v plné polní zbroji v ní zvolna vyhnivá.
Tak končili obžerkové v bájné říši této.