Duchcovské stíny - Prolog

Duchcov, 1426

Klidný podvečer obrátil v naprostou hrůzu výkřik malého chlapce.
„Husiti už jedou!“ křičel a utíkal směrem ke kostelu.
Nebyl čas na nic a šance na ubránění, se jevila jako nulová. Malé město bylo sice chráněno hradbami, ale příliš schopných bojovníků ve svém středu nemělo. Ti, co tu přeci jen byli, si už za městskými hradbami připravovali kuše a chystali se na marný boj. Z dálky se ozývalo dunění. Už se blíží.
Malý chlapec, který ohlásil tu strašnou novinu, vklouzl chatrnými vraty do kostela sv. Jiří. Uvnitř se modlilo k pánu bohu několik starších mužů a dvě vrásčité babky. Kluk zamířil k faráři.
„Otče, už jedou!“
Hancke byl sice muž v božích službách, ale mohl by klidně být i vojákem. Jeho urostlá postava a ostré rysy vzbuzovaly respekt. Měl na sobě zašedlé roucho, které kdysi svítilo jasně bílou barvou s vyšitým znakem kříže. V levé ruce třímal růženec.
„Já vím,“ odpověděl stroze.
„Co budeme dělat?“ zeptal se chlapec.
„Modlit se k našemu pánu.“
Chlapec trochu zklamaně sklopil hlavu a sedl si na lavici vedle jedné staré paní.

Hradby absolvovaly těžkou zkoušku. Bylo na ně útočeno tarasnicemi a houfnicemi. Na dvou místech již nevydržely a tak do města vtrhli první jezdci.
Boží bojovníci, tak si říkali. Ohně začaly hořet. Střechy dřevěných zástaveb vzplály snadno, a brzo tak město připomínalo jednu velkou pochodeň. Lidé se trávili kouřem nebo byli chytáni jezdci se znakem kalichu na prsou.
Křik a nářek se rozléhal městem. Pěchota si chtěla užít a tak pokud některá žena nezahynula udušením nebo uhořením, byla znásilněna.
Hejtman se toho však neúčastnil, zajímalo ho něco jiného. Poklad.
S několika vojáky mířil ke kostelu. Duchcovské náměstí se utápělo v hrůze, panoval tu chaos a zmatek. Lidé se snažili utéct a zachránit tak holé životy. Hejtmanovi to bylo jedno. Nebyli to jeho lidé. Většina zdejších obyvatel byli Sasové. Velcí nepřátelé.
V kostele se tísnili věřící a jejich vystrašené pohledy přiživovaly hejtmanovo sebevědomí. Jen ten kněz se díval tvrdě a zpříma. Nebál se. Hejtman k němu došel a pravil: „Přináším vám Boží pravdu, knězi. Přijmi podobojí a poklekni přede mnou.“
„Ne,“ řekl Hancke a ani nemrkl.
„Přijmi podobojí a poklekni přede mnou!“ zakřičel hejtman a věřící sedící v lavicích bojácně vykřikli. Chlapec plakal a stará žena se ho snažila uklidnit.
„Byli jste tu před pár lety a už jste tu zas. Minulý farář možná přijal vaší zvrácenou víru, ale já ne.“
Hejtman se podíval na vojáky kolem něj.
„Vidíte? Tenhle si myslí, že je něco víc, ale plete se.“ Pak se přiblížil na pouhých několik centimetrů k obličeji kněze a dal mu pocítit svého dechu. „Dobře. Nemusíš měnit svou víru, ale pokud chceš žít dál, tak mi řekni, kde je schované zlato.“
Hancke se upřímně nad touto informaci podivil: „To je mi novina. Pane s kalichem na prsou, mi tu žádné zlato nemáme. Jsme jen poddanské město.“
Hejtman zaskřípal zuby: „Mě se doneslo, že je tu poklad.“
„Pak máte špatné informace.“
„Já chci ten poklad!“
Hancke pokrčil rameny. Chlapec, který neustále plakal, se vysmekl z objetí staré ženy a pronesl: „O léčivém prameni za městem se říká, že je to náš poklad.“
Kněz na něj pohlédl tak, aby dal najevo, že má mlčet.
Hejtman se na chlapce udiveně podíval.
„Cože?“
„Říká se, že kdo se jej napije, zbaví se všech chorob.“
„Takže žádné zlato?“ zeptal se husitský vůdce.
Chlapec zakýval hlavou.
Hejtman se naštvaně podíval na kněze. „Tak, zlato nemáte. Takže jestli nepřijmeš podobojí, přijdeš o život.“
„Nepřijmu,“ řekl Hancke a pak udělal věc, kterou by od faráře nikdo nečekal. Dvěma vojákům, kteří stáli vedle hejtmana, vytáhl z pochev jejich krátké meče a bleskově je probodl. Na nic nečekal, vše se odehrávalo v okamžicích. Obtočil se kolem padajících probodnutých vojáků a dalšímu v cestě uštědřil ránu loktem. Vyběhl z kostela ven a mířil přes náměstí směrem k městské bráně. Doufal, že tam najde pomoc.
Když se podíval za sebe, spatřil, že ho hejtman a další vojáci pronásledují.
Napravo od kněze se zřítil jeden z hořících domů. Zahlédl, jak jednoho měšťana zasáhl husita cepem do hlavy. Po úderu zbraní, už se tomu hlava říkat nedalo. Pach sazí se mísil s nasládlým smradem, který napovídal, co uvnitř domů hoří. Nebylo slyšet nic krom křiku, žadonění o milost a praskání dřeva. S nájezdníky už nikdo nebojoval, město bylo dobyto.
Hancke utíkal, jak mohl a dokonce se zdálo, že svým pronásledovatelům uniká. Kličkoval umně i mezi řádícími husity. Ještě padesát metrů a bude u brány. Najednou o něco zakopl a spadl obličejem napřed. Otočil se a nad sebou viděl čtyři známé tváře. Leibnitz, Vošek, Büchel a Manner. To jsou přeci krajani a obyvatelé tohoto města. Büchel si na něj klekl a Vošek křičel: „Máme ho, máme!“
„Co to děláte?“ ptal se s hrůzou v očích kněz, „vždyť mne zabijí.“
„Ale my budeme žít,“ řekl Leibnitz.
„Tolikrát jste mne prosili o požehnání nebo rozhřešení a já vám vždy pomohl. A vy se mi takhle odvděčujete?“ ptal se nevěřícně kněz.
Všichni čtyři byli nesmírně mladí a často hřešili s místními děvečkami. Hancke to věděl. Všichni čtyři byli chudí a čas od času něco ukradli na trhu. Hancke o tom věděl. Byli špinaví, a když hladověli, on pro ně vždy našel alespoň kousek chleba.
„Oni chtějí vždycky hlavně kněze a panstvo. Přijmeme podobojí a město ušetří,“ řekl Vošek.
„To už přeci skoro shořelo, ty osle!“
Hejtman byl u něj a poručil, aby faráře odvedli. Čtyři mladé muže potom pochválil. Všichni přijali podobojí.

Ráno ho přivedli na náměstí. Z trosek se k nebi zvedal kouř a ve vzduchu ho bylo tolik, až se zdálo, že slunce zůstane na věky skryto. Někteří měšťané ještě prohledávali svá bývalá obydlí a doufali, že třeba ještě něco zachrání ze svého majetku. Ale většina, co přežila, nyní stála kolem dokola dřevěného kůlu a čekala na popravu. Okolo kůlu už byla roznesena sláma a spousta dřeva.
„Už ho vedou!“ zakřičel někdo z přihlížejících.
Trochu stranou stál podivný stařec s dlouhými šedivými vousy a zapisoval cosi do tlusté knihy. Nikdo ho tu nikdy neviděl, ale budiž, oni nyní sledovali knězovu popravu.
Přivázali ho a do slámy přidali smůlu a kolomaz. Hanckemu sahala sláma a dřevo až k pasu. Měl strach, ale ještě více ho přemáhal vztek. Vztek na ty všechny, co se na něj dívají. Dívají se bez soucitu, jsou zvědaví. Zvědaví na to, jestli bude křičet, jestli bude trpět a jak dlouho. Celou dobu předtím se je snažil naučit víře a čistotě, ale jsou to jen špinavci a hlupáci.
„Na co tak civíte? Nikdo jste se mě nezastal.“
Viděl i to kvarteto mladíků, co ho chytili. Nenávist. Čirá a nefalšovaná. Bůh ho již opustil a kališníci nesou pochodně. A ti nevzdělanci dole čumí a dychtivě se těší, až se začne škvařit.
„Dívejte se! Koukejte pozorně, ať vám něco neujde!“
„Tak už ho zapalte,“ řekl Büchel.
Jen jediný člověk za něj plakal. Byl to ten malý chlapec, který hlásil příchod husitů. Kněz však vnímal jen zlost.
„Proklínám tě!“ křičel a díval se přímo na Büchela. „Proklínám tohle město! Ať se zlo proti vám obrátí!“ křičel jak na lesy. V ten moment vhodili husitští vojáci pochodně do slámy, která ihned vzplála.
Pocítil neskutečný žár. Měl dojem, že vzplanul celý svět, že takhle horko nemůže být ani v pekle.
Diváci té popravy křičeli hrůzou. Jak se měnila jeho tvář, jak to páchlo a ten jeho řev. Byla to čirá hrůza. Nikdy předtím nikdo z nich neviděl nic tak hrozivého.
Muž s knihou to všechno psal a kreslil.
Hanckeho mysl. To bylo něco už neexistujícího. Řval zplna hrdla.
Jeho poslední slova byla: „A vy také shoříte, všichni v plamenech jako já. To vám slibuji!“
V tom horku to znělo mrazivě. Kněz ještě chvilku křičel, pak mu hlava klesla.
„Bože, jde mu plamen z očí!“ zhrozila se jedna žena.
Nikdo se už nechtěl dívat, ale všem zůstala v myslích ta jeho slova. Ta strašná slova o prokletí. Jen hejtmanovi to bylo jedno, mířil na Ústí.
Ve městě už potom nikdo nezůstal. Však nezbyl jediný stojící dům. Starý Duchcov se stal minulostí.

Duchcov, 17.9.2012

Večery touto dobou byly čím dál chladnější, ale to mu nezabránilo vyrazit zpět do výkopu. Vládla už tma a i na takovém místě, jako je Duchcovské náměstí, si připadal jako poslední člověk na světě. Nikdo nikde. Všichni sedí doma u televizí nebo v nějaké hospodě. Naprosto ideální stav. Když se sem vracel, stále si opakoval, že je blbost, co dělá a že se mu to určitě nezdaří. Případný kolemjdoucí se ho může vyptávat, cože to dělá v deset večer ve výkopu. Co by na to odpověděl? Zdravíčko, víte, já jsem archeolog, ale už mě to vůbec nebaví, protože z toho nejsou žádné prašule. No a tady, přímo v tomhle výkopu jsou pěkně vzácné hliněné a bronzové nádoby. Tak víte, určitě to chápete, jsem se rozhodl si je vzít a nebýt už tím chudým odkrývačem hlíny minulosti. Ale pššt, nikomu ani muk! – to by mu asi neprošlo.
Nicméně i kdyby na něj zavolali policii, tak se nemusí bát. Tohle není krádež. Prostě si vezme věci, co najde v hlíně. Nikomu to nepatří, nikde to není zaregistrované. Není zloděj, je nálezce.
Po náhodném kolemjdoucím však nebylo ani stopy. Za okny domů se svítilo a odněkud z dálky hrála sotva slyšitelně muzika. Kolem dokola celého čtvercového náměstí byly rozmístěny lampy, přesto vypadal výkop jako temná černá díra, která nemá dna. Nandal si helmu s čelní svítilnou na hlavu a rozsvítil si ji. Opatrně sestoupil do skoro třímetrové hloubky. Cítil, jak se mu pod nohama drolí hlína a ztrácí nad svým sestupem kontrolu. Měl co dělat, aby nahlas nevykřikl. Sjel po stěně výkopu až na dno a tam s sebou praštil zády na zem. Srovnal si pokrývku hlavy a postavil se na nohy. Sundal batoh a zkontroloval, zda je náčiní uvnitř v pořádku. Co to? Rychle vypnul světlo a přitiskl se ke stěně výkopu. Slyšel klapot bot na chodníku. Rozpoznal boty na podpatcích. Žena neustále o něco škobrtala, patrně byla opilá. Když se klapání nadobro vzdálilo, rozsvítil archeolog opět baterku. Jde se na to. Trochu se styděl za to, co dělá, ale motivace k tomuto činu byla silná. Čekal na tuhle šanci už dlouho. Mnohokrát měl v rukou spoustu pokladů a nemohl s nimi nic udělat. Rukama mu prošlo několik milionů, zatímco on sotva vyžil. Tahle práce je skvělá, ale chudá. Chce to jen pár cenností, které prodá na černém trhu a několik desítek tisíc bude doma. Možná i statisíců.
Z mraků vykoukl měsíc, jako by ho chtěl šmírovat, ale vlastně mu tak pomáhal. Na celé akci ho mrzelo nejvíc, že podráží své kolegy. Jenže oni jsou tak naivní. Včera objevili pozůstatek domu, který shořel někdy v patnáctém století, a našli také spoustu starých nádob. Nálezů bylo tolik, že nemohli všechno odvézt najednou a tak nechali některé, ještě neodhrnuté, exempláře v zemi. A pro ty si právě přišel. Odkrýval hlínu zkušenou rukou dlouholetého archeologa a těšil se z nálezů. Jedna hliněná váza, druhá….a ejhle, hliněný talíř. Konečně! Baterka uvízla na čemsi lesklém. Tohle bude z bronzu. Sotva nádobu vyzdvihl z jejího několikasetletého úkrytu, málem ji leknutím upustil. Ovanul ho ledový vánek. To bylo divné. Celý den a večer bylo bezvětří. Zadíval se nad výkop a užasl. To se mi zdá. Viděl stoupající….kouř? Dým? Mlhu?
Nemělo to určitý tvar ani barvu…prostě to jen stoupalo, víš a víš. Pak to narazilo - jak může mlha narazit? – do omítky jednoho z domů. Kusy štuku padaly na zem a archeologa zaplavila vlna čirého strachu. „Něco“ vířilo ve vzduchu a jemu to připadalo nebezpečné a výhružné. Chtěl vylézt z výkopu. Jenže hlína se mu rozpadala pod botami. Přišel nával paniky. Ohlédl se směrem k domu. Mlha se pohnula. Směrem k němu. Spadl na zem a ještě stačil pocítit, jak se ho opět dotkl vánek. Jenže jinak než předtím. Teď ho nejen ovanul, teď pronikl do něj. U srdce ho píchlo jako nikdy dřív. Jako by mu někdo do srdce zapíchl ledový střep. Vykřikl a v bolestné grimase se vzdal smrti.