aperta opercula due…

sotva vyjdu ven
za blátivého počasí
zmažu se až na záda
to je všechno od toho
když je člověk tak přitažlivý
jak řekla jedna stará panna
když do ní bleskem uhodilo...

vzápětí do mne třísklo
ovšem ne blesk
ale semaforní návěstidlo
to když si vyšla ty Mesmin
plná jasně modrého soumraku
jaký se v létě snáší v pozdní době
a v okamžiku
kdy se objeví
nepůsobí jako začátek stmívání
ale jako nebeská záře
neobvyklého tělesa
co vypadá jako safírové slunce…

vlákna se přehřívají tak
že se tlačí jedno na druhé
mají sklon vylévat se
ze svých jamek
a stravovat se…

jsi jako nádržka
pro všemožné fantazie
obsahující vnitřní žár
co šíří tělem kvas
něco jako baňka destilátoru
usazená na kotoučku
takže není zvenčí žádný oheň vidět
ale nahlédnu-li pod ni
dotknu se vášnivého srdce…

nepohybuješ se
z příkazu či podnětů
živočišné rozumnosti
ale aby ses cítila lépe
z přirozeného instinktu
uchování zdraví
a těšila se něčemu slastnému
což může být
třeba vitální rozbouření
tělesného prostoru
stoupání spodních sil
v předivu nervových vláken
kdy pocit i pohyb probíhají současně
protkána nejasnými
ale podivné přímými cestami sympatie
jako řízení osudu
v padající zápalce…