Ubo-host

Zdá se mi,
Že jsem nezvaným hostem v tomto kraji
Lidé mluví o lásce, o přátelství,
Ale já v ně nevěřím,
Už asi ani nedoufám

Jako malá holčička s culíky
Jsem chtěla žít na stromě
Teď je mi jednadvacet
A při pohledu v zrcadlo
Mi neznámá vnitřní síla tlačí ven slzy

Dravost po životě
Se proměnila v chorobnou potřebu dekadence

A někdy mívám pocit,
Že jen má vlastní Ubohost
Mi brání sprovodit se ze světa

Klaním se jí
Každým tahem této tužky
Každou prázdnou básní
A když mi okusuje zbytky citů,
Usmívám se

Je jen otázkou času,
Kdy pohasne poslední hvězda
A má vlastní anihilace mi zlíbá rty