Dívka v rouše Evině

Jarní vítr pokračuje
v nekonečném tichém zpěvu,
jen však jí – té vyvolené
do uší chce šeptat slova.
Té, která své nové jizvy
tajně schová do úsměvu,
než mezi rty lehce vklouzne
první slza perleťová

Z duše čisté, ještě mladé,
tečou proudy rudé krve,
Měsíc kreslí - jako malíř
kolem očí první vrásky.
Toužila být milována
naposled či napoprvé,
zažít ve svém vlastním Nebi
nepoznaný pocit lásky

O půlnoci světem bloudí,
ubývají rychle síly
nežli dojde na myšlenky
přežije… či zahyne…?
Nebe pláče kapky deště,
roztříští se v krátké chvíli
na tisíce lesklých střípků
v bílé tváři nevinné.

Zavřela své oči. Navždy.
S chladnou dlaní na oblázku
leží dívka oblečena
jen do roucha Evina.
Nedozví se smrtelníci
odpovědi na otázku,
proč náš život někdy končí
dřív, než vůbec začíná…