ŽÍZEŇ

Zase nořím okov do studny své duše
pro kapičku lásky, živou vodu citu
zase, možná po sté, o dno třeskne hluše
žádné krůpěje už dávno nezbyly tu

Jen kamenné stěny ozvěnu zpět vrací
to prameny vyschly, voda ztratila se
vypili ji všechnu tajuplní ptáci
houfují se vždycky v popůlnočním čase

vlétávají do snů, kradou jako straky
všechno, co má cenu, co se trochu třpytí
Vykradli mou studnu – mou a tvoji taky
kal, co zůstal dole, ten už není k pití

Slyším vítr v poušti, konce nedohlédnu
nemám už co ztratit, ani kde se schovat
Zase nořím okov, hluboko, až ke dnu
pořád věřím v zázrak... že naplní se znova