Figurína

Světla lampy pouliční
vrhají své dlouhé stíny
Lámou se a pronikají
do výkladní skříně
kde se konci dotýkají
hebké tváře figuríny
posazené v měkkém křesle
s rudou růží v klíně

Kéž by mohla aspoň jednou
na barevném konci duhy
Tiše ležet zabalena
do paprsků slunečních.
Na duhovkách modrých očí
přibývají letokruhy
Znavené je celé tělo
bílé jako padlý sníh

Bez nádechu, bez mrknutí
počítá své těžké pády
bez pohybu, bez úsměvu
vzpomíná na všechny prohry.
Mladá, krásná figurína
s vůní hořké čokolády
nad níž lehký zimní vánek
opírá se do zvonkohry

Přemýšlí nad minulostí
netěší se na dny nové
utápí se v moři smutku
mrazivý je pocit viny.
Usedl prach mezi řasy
dlouhé vlasy silonové
propletly se za ta léta
s lesklým klubkem pavučiny

Kateřina – jméno její
vepsáno má černou tuší
v pravé dlani – stejně jako
zbytek přísedících těl.
Mají všichni stejný osud
přišli o svou mladou duši
usazeni v měkkém křesle
za oponou z bílých skel