Bumerangy

Černá a bílá
jsou barvy tygra,
černá a černá
jsou barvy naše,
duhová a černá
bývala tehdá.

Na sklonku času,
kdy řeklo mi okno,
že žádný z těch klasů
není jak já.
Na sklonku času
zapálil se knot.

Tam u zrcadla
koukám jak výr,
moje kukadla
nestíhala obraz,
ruka vzala madla
jen v mysli mý.

Lavice v oltář
převtěluje se,
ruce na polštář
a vyměnit prsteny.
Slova, co říkáš,
neslyší se.

Entropie stoupá,
šipka času běží.
Ach, moje hloupá emoce
a její transformace.
A uplynula léta
hodinových věží.

Chlapečku milý,
nehraj si se mnou,
já Tě na zadek
nenechám sednout.

Jeden, hned po Tobě,
vzal mi mé srdce,
to však je dávno už
schováno v hrobce.

Obléhaný hrad
hrubou silou padne
a stejně zas touha má
po Tobě prahne.

Utíkám po mostě,
ten za mnou se boří,
nevadí, jen doufám
v onu lásku boží.

Vsázím na kartu,
co neznámá je,
otáčím rub a líc
dechy taje.

Se zlatým pokladem
vracím se z cest,
ta, co na prstenu diadém,
je černou vránou.
Nevidím pohledem
skrz záblesk z hvězd.

Duchem se jeví,
má na duši skvrnu
a mě nic nepoví,
jako bych shořel.
Bodla svým kopím
a já kdesi hynu.

U stolu dřevěného
vibruje vzduch
a z důvodu ztemnělého
oči kanou slzami.
Pokladu upřímného
se nedočká vzdych.

Pochopení chce své,
mysli propojíme
a nevím, co dál, když
se prostě míjíme!

Sochou jsem z křišťálu,
křehce chvěji žalozpěv,
rozmrzávám pomalu
nad útěkem odnikud nikam.
Štěstí řeže na sálu
utrpením hněv.

A černý déšť se snáší,
když už nejen nebe ví,
že je to vina má.
A za to mě nesnáší...