Bál

Je jako růže sněhobílá
se sněním vede dialog
ať je řeč jak chce pošetilá
k jevišti žití zbývá krok.

Dnes potká hudbu velkých sálů
a tanečníků první rej,
zář společenských rituálů,
kdy všechny róby jsou ty nej…

Oficír, známý od Paříže
úklonou vyzve ke kolečku
krokem svým, valčík zbaví tíže
jak vítr vane do šátečku.

Ještě je mladá,
neví, že
vlk sáhá v houfu pro ovečku
nabídne prsten, bílou vlečku
a konec její prestiže.
Málo všech slov je pro akt lásky
pro jednoduché milovat,
pro zdárnou blaženost, v níž svazky
zemdlévají tak bez výhrad

Natašo, růže sněhobílá
bezelstný vedeš dialog
svou řečí, jež je pošetilá,
k jevišti žití vydáš krok.

Dívčino nitro sálem ladí,
až bolest překypuje z krás:
„Vy milujete
moje mládí,
já miluji dnes
všechny z vás.

Ať vane vítr do šátečku!
ať rozevlaje bílou vlečku
nad tváře, známé pro Paříž!
Ať tančím zlehka, srdcím blíž!“